kan.cz » Aktualne » Dnešním hostem Františka Laudáta: historik Michal Stehlík

Prof. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. je český historik a slovakista, působící na Filozofické fakultě UK v Praze, kde byl v letech 2006 až 2014 děkanem. Zabývá se především českými dějinami 20. století. V letech 2014 až 2015 byl předsedou Rady Českého rozhlasu. Je pedagogem na FF UK a náměstkem generálního ředitele Národního muzea.  Vstoupil do širšího povědomí veřejnosti především populárními podcasty „Přepište dějiny“. Michal Stehlík je historik novodobých dějin, který se na základě faktů nebojí bořit leckterý falešný mýtus, který v naší společnosti přežívá. Rozhovor se netýká jen minulosti, ale ukazuje i cestu do budoucnosti. Dost si to rozumí s Ideovým dvacaterem Klubu angažovaných nestraníků.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Michal_Stehl%C3%ADk

Volná interpretace rozhovoru redakcí do textu, pozastavení se redakce u nejdůležitějších myšlenek a jejich případné krátké rozvedení.  Originál rozhovoru je na přiloženém Youtube videu (a v kanálu KAN produkce).

Nestačíme se divit, co dnes slyšíme na náměstích a tak znovu objevujeme úlohu dějepisu, historiků.  Zklamání a skepse rodičů po nadějích roku 1968.  Co rok 1989?

Nejistota, co se bude dít, opatrnost rodičů na maloměstě. Euforie z Havla. Euforie a očekávání lidí, že věci půjdou samy, ale když na svobodu nenavazuje naše odpovědnost, bývají vystřídány zklamáním, skepsí a frustrací (i když věci dopadnou „dobře“ jako 1989).  Část lidí nebere svobodu pozitivně, protože jsou na ně najednou kladeny nároky, které do té doby nikdo neměl.

Velké téma je, jak se přesunula mentalita lidí mezi normalizací až dodnes. Proto velká část politiků opakuje populistické teze, že se o lidi postarají.  Nejde o to „postarejte se sami o sebe, máte za sebe odpovědnost“ – ale „my se o vás postaráme“.  A na to mnoho lidí slyší, zejména generace rodičů a prarodičů – pro ně to takhle bylo vždycky a stát či systém je tu od toho, aby jim dával nějakou jistotu.  A ta jistota byla normalizační komunistická, takže jejich euforie vychladla brzy do poloviny 90. let.

V roce 1968 euforie byla ještě kratší v naivní představě, že komunismus je reformovatelný a někteří si to mysleli ještě na podzim 1989, kdy Dubček vyleze na tribunu a stejně mechanickými slovy jako 1968 začne mluvit o socialistické demokratizaci.

Dnes jsme 33 let po změně a co se s lidmi stalo ?

Většina lidí na diskusích ráda diskutuje o negativech 90. let (privatizace, negativa, frustrace) anebo se upínají k 1. republice 1918-38 a co jsme za necelých 20 let dokázali vybudovat a srovnávají, co jsme zvládli za 33 let od 1989 a jestli ta společnost je stejná jako společnost… To dědictví komunismu je tu tak silné a nevyrovnané, že to prostě přerostlo až do dneška.

Žijeme sice v jiné a globalizované době, ale projevuje se velká pasivita lidí, kombinace normalizační jistoty a naše mávnutí rukou „že to nějak dopadne“.

A za druhé tu nemáme nějakou silnou pozitivní emoci.  Je to spíše než o rozpočtu apod., tak o našem pocitu a emoci, v čem vlastně žijeme.  Jeden den je na náměstí demonstrace, která podporuje Ukrajinu, druhý den je demonstrace, která podporuje Rusko. Nová doba a sociální sítě a ztráta studu přinesly uvedenou koncentraci lidí do různých skupin. Pro historika je fascinující, jak v dnešní době přestala být důležitá relevantní data, či kritický rozum a kritické vnímání reality.  Jak lež či polopravda mohou snadno ovládnout veřejný prostor. Je to nejen o dějepisu, ale i o úrovni vzdělání.  Stav společnosti z tohoto pohledu není úplně pozitivní.

Situace do budoucna nevěští asi nic moc dobrého, ačkoliv ještě s největším vypětím sil v ČR „držíme lajnu“ (volby 9/2021), zarážející je i skrz vzdělanostní systém úroveň „tmářství“ (např. hlásání s vážnou tváří všemožných až neuvěřitelných COVID bludů a víra v ně u nezanedbatelné části populace), co s tím?

Existence vzdělávacího systému ještě bohužel negarantuje „vzdělanost“.  Vnímání dějin někde na úrovni 9. tř. ZŠ vede ke konspiračním teoriím a utvrzování se v hloupostech.  Lidé s trochou nadsázky žijí v jiné racionalitě a klidně budou věřit, že Země je placatá jednoduše proto, že jim to dává logiku ve všem, čemu nerozumí.

Nezvládnutelná složitost světa pro velkou část lidí, než aby pochopili, jak věci fungují, inklinuje k jednoduchým výkladům a „dobře srozumitelným“ konspiračním teoriím. Zjednodušená řešení v dějinách vždy vedla ke špatným výsledkům, politickým, diktátorským nebo jiným.  Světlé zítřky se nerýsují – protože „vzdělanost“ je naivní pojem vůči výrazné části společnosti.

Češi se navíc rádi cyklicky izolují do té své „kotliny“ – jako by se nás ostatní věci netýkaly. Národovectví, izolacionalismus, nedůvěra ke strukturám – extrémně naivní teze v propojeném globalizovaném světě.  Při součtu všech našich našich „špecifík“ to nevěští nic dobrého.  Navíc nemáme vyřešen historický pojem „identity“, co my jsme vlastně zač… Kdysi fungovaly národní identity, pak fungovaly profesní identity, ale je tu velká skupina „profesně neúspěšných“ a ta se v době krize snadno může vrátit k tomu národnímu nebo nacionálnímu a to je obrovské nebezpečí.

Kombinace nevzdělanosti a zjednodušených řešení příliš složitého světa a nacionalismus může být velké nebezpečí při nějakém „nárazu“ (pandemie, ekonomická krize) a pokud světu nerozumíme a jsme ještě takto „znejistěni“ – zda budeme mít práci, jídlo, plyn – tak lidi po vládě a státu požadují „Vyřešte to za nás hned a teď“.

Největší katastrofa je, že politické reprezentace „vytloukají klín klínem“ a řešíme online zprávy a co bude zítra a za měsíc dva, nejdéle do poloviny 4letého volebního období, ale nikdo už neřeší střednědobý horizont několika let nebo 1 dekády.

Takový dlouhý horizont a řešení si vlastně dnes ani už nikdo asi nedovede představit (a ani to nikoho politicky nezajímá).  30 let se třeba neinvestuje do dopravní infrastruktury železnic a dokud to v praxi nezkolabuje, nikomu nikde nedojde, že ta investice 30 let neproběhla (viz. Česká Třebová, kde stálo v létě 2022 cca 1.500 lidí na nástupištích, kterým přestaly jet spoje a ti lidé jsou v šoku „jak to, že nám civilizace nefunguje“).

To samé důchodový systém a cokoliv jiného v ČR. Krize řešíme až v okamžiku kolapsu systému namísto desítek let práce na vyřešení nejzákladnějších problémů státu a společnosti.  Krize a kolapsy pak nejsou řešitelné – řešitelné to bylo např. 30 let předtím.

Vůbec nejsme schopni nahlížet, co se s námi stane za 10-15 let v rámci systému, státu, financí.  A žádný politik do toho ani nikdy nepůjde – protože „to body nedává“. Sliby a plány jsou nanejvýš dvouleté a nedá se toho mnoho v rámci 1 volebního období realizovat.  Babiš pak kritizoval Fialovu vládu hned cca v lednu 2022 – jenže plynovou přípojku do Polska či Rakouska ani v krizových režimech nelze postavit v řádu pár měsíců.

Jak říkal Čapek – milníky nejsou až tak podstatné, podstatné je, co milníkům předcházelo a co pak následovalo (např. režim před srpnem 1968 a pak celá normalizace).  My se koncentrujeme jen na pár výročí a osobností (např. na výročí okupace srpen 1968, na lednové výročí upálení Palacha, na 28. říjen a 17. listopad…), ale unikají nám celé dlouhé historické děje v mezidobí… a co se dělo se společností.

Bohužel 2. polovina „osmdesátek“ má kontinuitu s první polovinou „devadesátek“ včetně neblahé kontinuity komunistických a postkomunistických „elit“, ať si už o nich myslíme cokoliv, nebo kdo dodnes sedí v justici.  Když se v devadesátkách řešilo vyrovnání se s komunismem. Kdo sedí ve vedení byť privatizovaných fabrik. Kolektivizátory nahradili titíž komunističtí technokraté převlečení do všemožných jiných kabátů a barevných sak – to jsou lidé, kterým jde čistě o jejich osobní kariéru a profit.  Rudé knížky podepsali v 80. letech aby úplně stejně mohli skrz konexe a výhody privatizovat v devadesátkách svůj podnik jako náměstci. Kombinace osobního úspěchu a neodpovědnosti za společnost, kterou už nepotřebují.  Obrovská kontinuita „osmdesátek“ do „devadesátek“.  Není to tedy o „milníku“ 17.11.1989.

Prezidentská volba má v sobě 2 aspekty:
Prvním je naše umanutost „králem na Hradě“.  Miloš Zeman ukázal překračováním hranic, jak je možno obrovsky devalvovat společenské hodnoty.  V normálních západních zemích má zásadní roli spíše premiér, vize, exekutiva viz SRN.
Druhým aspektem je 33 let po listopadu, že česká společnost vůbec připouští kandidaturu ex-ekomunistů a agentů, že to automaticky není „no-go“ cesta.  Opět projev kontinuity. Tristní, pokud např. 40 let po listopadu stále budeme mít býv. KSČ straníka na Hradě.

Ve společnosti vymizela etika. Kandidáti, kteří byli součástí zla, se ani nestydí. Podle zákona o vyrovnání se s komunismem, nejen KSČ funkcionáři, nýbrž i řadová komunisté, jsou zodpovědní (za dlouhý výčet nezákonných a amorálních excesů a skutků minulého režimu, za zločiny, za omezení lidských práv, za krádež majetku a nemožnost podnikání, za morální, kulturní, ekonomickou atd. devastaci společnosti).  V době vstupu pres. kandidátů AB/PP do KSČ v 80. letech byla strana pilířem okupace vojsky Varšavské smlouvy o oporou zločinného režimu SSSR, který v různých mutacích páchá své zločiny už 105 let a komunismus má na svědomí přes 100 miliónů mrtvých celosvětově.  V Československu prošlo asi ¼ miliónu lidí uranovými a jinými lágry, děti elit nebo původem ze střední třídy nemohly studovat, stovky byly popraveny či zastřeleny na hranicích a umučeny ve věznicích, statisíce schopných elit nám emigrovaly na západ.  Jeden z kandidátů dokonce odmítá odpovědět, zda zločinnému režimu skutečně věřil (jak podrobně popsal ve své přihlášce do vojenské rozvědky GŠ/GRU v roce 1987) anebo do strany vstoupil jen z čistého kariérismu. Ve společnosti za 41 let komunismu a 33 let po listopadu úplně vymizela etika.

Po roce 1990 nastalo překračování formálních a hlavně i neformálních pravidel, kdy není třeba mít zákonem dáno, co člověk smí a nesmí, důležité je, co se nedělá.  Etické standardy, co se dělá nebo nedělá nebyly po roce 1990 obnoveny. Co se smí nebo nesmí ve smyslu lidského svědomí.  To je pravidelně překračováno nejvyššími představiteli státu.  Lhát, nedržet slovo, neschopnost se omluvit za chybu, kterou jsem udělal. Dějiny i společnost jsou, mimo jiné, opřeny o příklady.  Musíme se k někomu vztahovat, mít majáky. Jediné pozitivum, že se stále vztahujeme umístěním na západ.

Celá euroatlantická společnost je přeregulovaná, život nelze nalajnovat a „nacpat“ do paragrafů, zákonem život svázat nelze a chtít regulovat maximum, důvodem je ohromná nedůvěra v člověka, nevěříme, že lidi jsou schopni a ochotni se chovat eticky a morálně podle neformálních pravidel. Tak jim to musíme nalajnovat včetně perzekucí.  Čím větší regulace všech oblastí života paragrafy (zákazy a příkazy + represívní sankce při neplnění), tím větší projev nedůvěry systému v člověka a společnost, že je schopen či schopna se chovat dle neformálních pravidel. Nikdy nelze podchytit všechny aspekty chování člověka zákonem. Rozpadl se nám neformální systém. Společnost se ureguluje k smrti.  Všechna tahle pravidla stejně v jeden moment padnou a nebudou fungovat.   Nelze vyrobit paragrafy na život !!!

Kan má ve svém ideovém dvacateru bod č.1: „Etika je nad zákon“. Lidé (bohužel) přebírají vzory.

Osvícenství je úžasné věc v rámci demokratizace a že do středu dějin klade člověka s jeho lidskými právy, součásti osvícenství byla víra v pokrok skrz přírodní vědy a zlepšování prostředí, což by mělo stačit, ale ukazuje se, že to nestačí, že je zapotřebí si klást základní otázky (co je to vědomí, smysl existence, podstata a samotná existence „objektivní reality“ atd.) a na ně neumí odpovědět ani nejmodernější věda.  Osvícenství věří v lidský rozum. Racionalita vs. iracionalita. Ovšem na politické a mediální úrovni lidský rozum nemůže konkurovat emocím a populismu, lidé inklinují k iracionálnímu výkladu. Emoce nahrazuje validní informaci. Osvícenství se snažilo dokázat, že vzdělaný člověk bude jednat rozumně. Ale nejedná. Lidé i po absolvování českého základního vzdělávacího systému jsou pořád stejně iracionální.   Osvícenství postavilo do čela systému stát namísto osvícených (či neosvícených) feudálů.  Pandemie nebo krize jsou indikátorem, že lidi přestávají věřit v systém státu, že dokáže „věci vyřešit“.  Takže svět ve složitosti už nechápeme a státu přestáváme věřit, to jsou faktory, které mohou vést k rozpadu společnosti.

Je třeba vice vzdělaných lidí s kritickým myšlením, kteří chápou svět okolo sebe a musíme mít odvahu popasovat se s výzvami minulosti, držet si linku příslušnosti do západního civilizačního okruhu a otevřít se světu.

Dovětek redakce:
Ukazuje se, že kromě hmoty a existenčních otázek prostředí je důležitá i duchovní cesta a rozměr, nikoliv nutně některá konkrétní církevní víra, spíše duchovní cesta jedince spojená právě s otázkami pohledu na sebe jako na aktéra či pozorovatele v procesu „Bytí“ tzv. objektivní reality, s otázkami smyslu života a právě etiky.

Štítky: