kan.cz » Aktualne » SKROMNÝ DÍK ZA VELKOU OBĚŤ

„NEJVYŠŠÍ ŽIVOTNÍ HODNOTOU JE SVOBODA. Každý jedinec na ni má právo. Svoboda je prvním a nejzákladnějším statkem každého člověka. Patří k tomu svoboda naplňování života podle svých snů, představ a možností, patří k tomu svoboda dělat chyby, pokud jedinec škodí pouze sám sobě. Svoboda je posvátná do té míry, že nesmí být nikdy směněna za ekonomický či jiný prospěch“.

Ideové dvacatero Klubu angažovaných nestraníků

     V úterý 16. ledna si připomínáme 55. výročí statečného činu Jana Palacha. Svým rozhodnutím se řadí k nemnohým v našich dlouhých dějinách, kteří zájmu vlasti a národa obětovali to nejdražší, co člověk má – vlastní život.

     Současná doba nepřeje klidnému životu. Každodenně ne tak daleko od nás v ukrajinských zákopech umírají vojáci bránící svoji zemi před ruskou agresí. Civilisté umírají ve svých domovech, v nemocnicích a děti ve školách. Lidé ve svobodných zemích neprožívají šťastné období. Stále však lepší, než miliardy jiných, pro něž jsou násilnické režimy každodenní skutečností.

     Čím k nám dnes Palachův čin promlouvá? Beze vší pochyby zejména hodnotou svobody. Ukazuje se, že statisíce lidí na náměstích a na Letné v roce 89 až tolik nepřemýšlely o svobodě, ale o materiálním blahobytu, k jehož naplnění byli někteří odhodláni obětovat cokoli. Ti navenek neodmítali symbol oběti Palacha, ale vnitřně mu neporozuměli. Tomu dlouhodobě odpovídaly průzkumy veřejného mínění. Větším preferencím se těšila rodina, zdraví (což lze ještě pochopit), ale i přátelé, koníčky… Nedivme se, že se naše společnost ocitla tam, kde je. Svobodná společnost má jednu zásadní výhodu, kterou jakákoli jiná uspořádání nedisponují – totiž možnost korigovat svoje chyby a přijímat trendy, které vedou k dlouhodobé udržitelnosti a koneckonců i materiálnímu blahobytu. Jestliže v Ideovém dvacateru píšeme o právu jedince na svobodu, neznamená to, že se toto právo naplní. Svoboda není zadarmo a nemalá část našich spoluobčanů dělá vše pro to, abychom svobodu ztratili.

     Jak vypadá ztráta svobody, nebo ztráta naděje na svobodu? Jan Palach provedl krajní čin, aby naději na svobodu v okupovaném Československu uchoval. Mnoho pamětníků té doby vzpomíná, že po Palachově pohřbu ten den nikdy nepamatují v Praze takový smutek, takovou beznaděj. Dnes nás od tehdejšího smutku a beznaděje dělí 55 roků a poučili jsme se?  Kolik učitelů dnes dětem předává svědectví z doby tzv. normalizace? Nemalá část středoškoláků se domnívá, že za socialismu bylo lépe.

     Po činu Jana Palacha, měsíc po jeho pohřbu 25. února, se pokusil vyburcovat národ Jan Zajíc. V den prvního výročí okupace již do demonstrantů na ulicích stříleli lidové milice československých komunistů. Poté přišla normalizační každodennost v kulisách Železné opony, politických procesů, desetitisíců zmařených talentů, udavači od domovních důvěrnic až po vysoce prověřené kádry, poklonkování okupantům, předstírání, že jsme předvojem budoucnosti planety a každodenní ohýbání páteře s výjimkou několika desítek statečných.

     Palachův odkaz však v některých lidech žil dál. V lednu 89 byl předzvěstí změny a jeho tvář byla jedním ze symbolů listopadového konce komunistického režimu. Pokud dnes někteří zpochybňují jeho čin, jen prokazují, že svoboda je pro ně zbytečná, nebo rovnou nežádoucí.

     Političtí vězni se v době normalizace často nacházeli v bezvýchodné situaci. Podle některých jim pomohlo, když si svoji bolest porovnali s tou, kterou zažil Jan Palach. Řada lidí dnes svoji situaci považuje za špatnou, ne-li rovnou za bezvýchodnou. Možná by si mohli u svých problémů a neúspěchů také udělat porovnání s těmi, kteří prošli bolestí daleko větší.  A Jan Palach byl jedním z nich.

Štítky: