20.Kvě 2022
Kdo za to může?

Kdo za to může? Když není vize, ale politika přežívání s bonusem prebend: v mediálním prostoru stále větší část zabírají sílící obavy z chudoby ohrožených skupin a ekonomicky slabší vrstvy střední třídy. Není divu, ceny energií vytočené spekulacemi a válkou na Ukrajině do rekordních částek, rekordní inflace, která nejen znehodnocuje vklady, ale nese s sebou drahotu základních životních potřeb. Na pořad dne se opět vrací téma sociální politiky. Všem připadá normální, že sociální politika se scvrkla na diskuze a rozhodnutí, komu a kolik některým vybraným jedincům nasypeme peněz. Už zcela vymizely jakékoli snahy sociální bídu lidí řešit. Stačí nám lidi tak nějak udržovat na dávkách. Cílem nemůže být udržování stavu, ale jeho řešení. Jenže to by se někdo musel o problém lidí starat, ne jim posílat veřejné peníze na účet. Maláčová, zvaná Venezuela, v této antisociální politice doufejme dosáhla vrcholu, i když v české politice není žádné dno dost hluboko, aby nemohlo být ještě ve větší hloubce.

Zařazovat lidi, kteří se v sociální síti propadli dolů, zpět do systému. To je, oč tu běží.  KAN na to myslí ve svém ideovém Dvacateru v bodě 12: „Pravidlo podané ruky – při nenadálých životních událostech, nebo špatné sociální situaci, má každý jedinec právo na uplatnění pravidla podané ruky, které ho zařadí zpět do systému, který mu zaručí důstojnost a šanci na lepší budoucnost. Nedělám si iluze a život není v reálu jen růžový. Proto i dovětek: „Občan, který se vědomě vlastní vinou opakovaně dostane do potíží, nebo odmítne podanou ruku, má právo na státní zajištění ve výši nezbytného minima, které k životu potřebuje“.

Hodně knih v minulosti bylo napsáno o americkém snu. Český sen byl  zmíněn snad jednou, když si jistý režisér vystřelil z lidí v Letňanech s falešnou fasádou neexistujícího supermarketu. A dostáváme se zpátky k americkému snu. Ten je možný právě proto, že existuje, na rozdíl od Evropy, mnohem větší průchodnost systému. Jednou jsi dole, jednou nahoře. V USA ano, v Evropě jen velmi sporadicky. Tady kdo je dole, má velkou pravděpodobnost být dole celý život. Přeborníkem v rigiditě systému je Itálie, kde se pravděpodobnosti sociálního zázraku můžete dočkat tak jednou za 500 let. Trochu dlouho, co? 5 000 jednorázová sociální dávka toho moc nespasí. „Ale pořád lepší, než dostat krumpáčem mezi voči“, jak říkával můj spolužák na základce.

Zatím po vlastech moravských objíždí v obytňáku Babiš a mele, jak za něj bylo líp. Jemu určitě bylo. Současná vláda zdědila zemi na prahu hrozivé krize, na kterou zadělal ten, co se nyní za peníze daňových poplatníků drápe na Hrad. A místo, aby se od koaličních politiků ozvalo razantní označení viníků krize, tak odpovědí je ticho.  Ticho před bouří nevěští nic dobrého, praví literární floskule.

 

 

František Laudát

Předseda KAN

 

více o autorovi

Štítky:

SDÍLET