zpravodaj KAN č. 58

informační bulletin Klubu angažovaných nestraníků červenec 2000

e-mail: kan@ms.pragonet.cz

webové stránky: http://www.kan.cz

finanční příspěvky složenkou (typu A) na konto vedené u IPB, a.s., Praha 4, číslo účtu: 71378/5100, název účtu adresáta: Klub angažovaných nestraníků, konstantní symbol: 0558

REDAKCE: PAVEL HOLBA (02.2448 5001)

textové příspěvky v T602 (.602) nebo Word (.doc) zasílejte na e-mail: pavelh@imip.monet.cz


NEPRODEJNÉ

O B S A H

Usnesení ÚR KAN (ze dne 24.6.2000)

Co říkala Marie Machatá ve PS Parlamentu ČR (www.psp.cz)

Vzpomínka na Dr. Miladu Horákovou (MK KAN v Přerově a Olomouci)

Poslední vývoj ve vztazích KAN se sdružením NDA (P. Holba)

Petr Cibulka předsedou Pravého Bloku! Pravá Blok nabízí volební koalici KANu a SKS! (P. Holba)

Hat-trick -kloboukové kouzlo - Jaroslava Zelenky, aneb, jak se povedlo posílit Pravý Blok (P. Holba)

Co je Akce 99 (P. Holba)

Ombudsman - úvahy a rozpaky (RNDr. Petr Los)

Odpůrci globalizace na pražský hrad? (RNDr. Petr Los)

Záznam o návštěvě poslance PS PČR M. Bendy (RNDr. Petr Los a MK KAN Olomouc)

K pamětní desce PhDr. Miroslavu Ivanovovi (Jaroslav Šemberk, MK KAN v Jaroměři, příspěvek otištěn v tisku)

Stanovisko starostky města Jaroměř (5.6.2000, č.j. 263/2000)

Otevřený dopis občanským iniciativám a všem občanům ČR

Extrémní ideologie ještě žijí (www.csns.cz)

Tisková zpráva z 30. sjezdu ČSNS

10. bodů pro obnovu strany (J. Boček, místopředseda pražské ČSNS)

Řekli o demokracii

Z historie politických stran (P. Holba)

Jsem Impulsem 99´zklamán (z otevřeného dopisu prof. T. Halíkovi, J. Sever - Britské listy, autorizováno)

Elektronické knihy (D. Anýž, Mf Dnes)

Fotbal - hrozba demokracii? (podle článku P. Johnsona v týdenníku The Spectator ; český překlad vyšel v Lidových novinách 1.7.2000)


Usnesení ÚR KAN ze dne 24.6.2000

ÚSTŘEDNÍ RADA KLUBU ANGAŽOVANÝCH NESTRANÍKŮ

U S N E S E N Í

8. zasedání Ústřední rady KAN ze dne 24.6.2000

Ústřední rada KAN

  1. nesouhlasí s postojem poslankyně za ČSNS Marie Machaté k lustračnímu zákonu, jenž vyjádřila během rozpravy v Poslanecké sněmovně, která 24. května pustila do druhého čtení návrh skupiny pravicových poslanců na prodloužení tzv. lustračního zákon
  2. vzpomněla 50. výročí popravy demokratické političky, JUDr. Milady Horákové, zločinným komunistickým režimem
  3. odmítá volební zákon v podobě schválené Senátem Parlamentu ČR ze dne 23.6.2000 a považuje jej za pokus o likvidaci pluralitní demokracie a vytvoření podmínek pro nástup totalitního režimu, vyzývá presidenta republiky, aby se od takového zákona distancoval
  4. podporuje aktivity MK v Jaroměři ve věci obrany člena KAN, pana Jaroslava Šemberka
  5. vzala na vědomí dopis S. Čecha a článek v Moravskoslezském dni, které vyjadřují pohoršení nad snahou Sjednocené fronty o zrušení Klubu M. Horákové, KPV a KAN
  6. ukládá hospodářce zajistit audit hospodaření KAN za rok 1999 a předat jej rozpočtovému výboru Parlamentu ČR
  7. rozhodla ponechat finanční prostředky KAN ve stávajícím peněžním ústavu (IPB - ČSOB)

 

Holba

Přítomni: Bezděk, Domlátil, Holba, Jasinková, Kocourek, Šimková, Šimek, Matějka, Zimmermann + Šemberk, Petira

Omluveni: Machač, Los

Termín nejbližšího řádného zasedání ÚR KAN: 26. srpna 2000 v restauraci Na staré faře, Praha 6 od 10.30 hod.


Co říkala Marie Machatá ve sněmovně

( z webových stránek Poslanecké sněmovny http://www.psp.cz)

24. května 2000, Tisk: 596 , 1. čtení

60. Návrh poslanců Václava Krásy, Josefa Janečka, Augustina Bubníka a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů /sněmovní tisk 596/ - prvé čtení

61. Návrh poslanců Václava Krásy, Josefa Janečka, Augustina Bubníka a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějších předpisů /sněmovní tisk 597/ - prvé čtení

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: .....Návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 596 a stanovisko vlády k němu jako tisk 596/1. Prosím, aby předložený návrh za navrhovatele uvedl pan poslanec Václav Krása.

Poslanec Václav Krása: Vážená paní předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte, abych vás jménem navrhovatelů seznámil s jednoduchou novelou zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích ČSFR, ČR a SR, ve znění pozdějších předpisů. Nadále budu používat termín lustrační zákon.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: (Reakce na permanentní hluk v sále:) Promiňte, pane navrhovateli. Myslím, že za takto vysokého hluku v sále není opravdu možné jednat. Chtěla bych poprosit všechny diskutující poslance a poslankyně, aby svoji diskusi ukončili či v ní pokračovali mimo jednací sál Poslanecké sněmovny. Ještě jednou prosím o klid. Pane navrhovateli, pokračujte.

(16.00 hodin)

Václav Krása: Nadále budu používat termínu "lustrační zákon", protože se obecně pro zákon vžil. Řekl jsem, že se jedná o jednoduchou novelu, protože se pouze navrhuje zrušit omezení platnosti lustračního zákona. Shodná legislativní úprava se navrhuje i u zákona 279/1992 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníkům Policie ČR a příslušníkům Sboru nápravné výchovy; dnes je to Vězeňská služba.

Oba zákony máte uvedeny v tiscích 596 a 597 a já si dovolím říci úvodní slovo k oběma tiskům najednou.

Dámy a pánové, proč by měly lustrační zákony platit i po roce 2000? Já, když dovolíte, se pokusím zdůvodnit, proč navrhujeme prodloužení těchto zákonů. Každý stát, každá společnost si stanoví podmínky pro občany, kterým chce svěřit správu země, správu veřejných financí, záležitosti obrany a bezpečnosti občanů a jejich majetku apod. Jednou z podmínek je určitě loajalita ke způsobu vlády a činnosti institucí. ČR, jak všichni víme, je demokratický stát, a tudíž jednou z podmínek pro ty, kteří se chtějí podílet na správě země, musí být i osvědčení skutečnosti, že za všech okolností budou dbát a ochraňovat demokratická práva občanů, a to je vlastně lustrace - zjistit, zda uchazeč o významné místo ve správě země nemá ve své minulosti období, které je neslučitelné s principy demokratické společnosti a může být signálem pro budoucí selhání.

Všichni si asi pamatujeme, co to byl totalitní režim. Všichni jsme zažili, co to znamená potlačování svobody slova, svobody projevu, shromažďování a dalších. Někteří z nás mají prožitky mnohem drastičtější a vědí, co to znamená bití a věznění za politický názor, za náboženské přesvědčení. Potlačování svobody se nedělo samo o sobě, vykonávali je konkrétní lidé. Jsem hluboce přesvědčen, že ten, kdo se vědomě podílel na potlačování práv občanů, je potenciálním nebezpečím pro demokratickou společnost, a tudíž nesplňuje předpoklady pro významná místa ve správě země. Obdobný přístup k exponentům komunistického režimu mají např. ve Spolkové republice Německo a já si dovolím citovat z práce Parlamentního institutu o německém lustračním zákonu. Dovolím si citovat:

"Služební zákon. Úřednický vztah je mezi úředníkem a nadřízeným, který spočívá ve veřejnoprávním služebním věrnostním přísežném vztahu. Zákony vyžadují, aby jako jeden z předpokladů pro jmenování úředníkem bylo, že je dána záruka, že za každých okolností bude vystupovat za svobodné, demokratické uspořádání ve smyslu základního zákona (tím se myslí ústava). Zda musí být splněno tzv. zvládnutí minulosti, se rozhoduje u každého případu zvlášť, a to tak, aby byla zajištěna integrita vedení úřadu v budoucnosti. Obecně se činnost pro STASI (což byla německá obdoba naší StB) považuje za překážku vzniku úřednického vztahu i jiných veřejnoprávních služebních vztahů, tedy jako nedostatek výše uvedené záruky. Jako výpovědní důvod z úředního a jiného veřejnoprávního poměru se přitom považuje činnost ve STASI, a to podle přílohy 1 Smlouvy o sjednocení.

Poslanecká úprava je obsažena v novele zákona o právních vztazích členů Bundestagu. Členové Spolkového sněmu mohou požádat u předsedy sněmu písemné přezkoumání oficiální či neoficiální činnosti či politické odpovědnosti při STASI. Přezkoumání se koná bez přivolení, pokud výbor pro volby, imunity a jednací řád předloží konkrétní důkazy o podezření z takové činnosti."

Dámy a pánové, myslím, že z toho, co jsem citoval, je zcela zřejmé, že i v Německu soudí, že je nutné chránit demokratické instituce před těmi, kteří už jednou selhali.

Druhým důvodem, proč mají lustrační zákony platit i po roce 2000, je skutečnost, že je zcela jisté, že zákon o státní službě vstoupí v platnost určitě až po roce 2000, a to je problém. Pokud nebude platit zákon, který by přesně stanovil kritéria pro vstup do státní služby, musí být alespoň nějaké omezení pro bývalé mocipány. Pokud nedojde k prodloužení lustračních zákonů, nemohl by ani budoucí služební zákon zpětně stanovit kritéria loajality. Možná že to je hlavní důvod nesouhlasného stanoviska vlády.

Dalším důvodem, proč zachovat platnost lustračních zákonů, je skutečnost, že zákon přesně říká, co byla spolupráce s totalitním režimem, a pokud je občan nařčen z takové spolupráce, může požádat o lustrační osvědčení a tím se očistit. Bez platnosti lustračních zákonů by očištění bylo podstatně složitější.

Odpůrci lustračních zákonů argumentují tím, že deset let je dostatečně dlouhá karanténní doba, že demokratické instituce v naší zemí jsou dostatečně zakotveny, že bývalí mocipáni mají zájmy především v ekonomice a hlavně že všichni občané mají mít stejné startovní podmínky. Dovolím si stručnou protiargumentaci.

Německý lustrační zákon, který byl přijat v roce 1992, má určenou dobu platnosti 15 let. Ve federální americké ústavě dosud platí dodatek přijatý po válce Severu proti Jihu, který zakazuje přístup k veřejným či vojenským funkcím těm, kteří přísahali věrnost ústavě a potom zradili.

Pokud jde o zájmy bývalých mocipánů a touhu po moci bývalých funkcionářů, myslím, že jsme dnes a denně přesvědčování a konfrontováni s tím, jak razantně se bývalí vysocí představitelé komunistického režimu snaží proniknout do různých veřejných funkcí. Možná jen lustrační zákon jim brání, aby usedli do ministerských křesel.

Pokud jde o stejné podmínky, ty určitě všichni akceptujeme, ale to neznamená právo na moc. Žádné právo na mocenské posty neexistuje.

Pravdivé jsou výtky, a ty i předkladatelé uvedli v důvodové správě, že lustrační zákony jsou svou dikcí zastaralé, že některé instituce se výrazně obměnily, že není někdy zřejmé, na které kategorie se lustrační zákony vztahují, apod. Ano, to je pravda, ale velice se podivuji, že vláda už dávno nepřišla sama s novým lustračním zákonem. Místo aktivního přístupu vyslovila vláda ČR nesouhlas s návrhem novely lustračních zákonů. Vláda nahlas řekla: Nechceme lustrační zákony a je nám jedno, že i ty nejvyšší posty ve státě obsadí bývalí exponenti totalitního režimu. Musím říci, že z mého pohledu je to na demisi vlády. Vládě nevadí, že ti, kteří potlačovali svobodu, věznili občany za jejich názor, usednou například do vládních křesel.

Vláda se mýlí, že lustrační zákony byly zaměřeny na vyrovnání se s minulostí. Tyto zákony byly přijaty na obranu demokracie, proti infiltraci orgánů demokratické moci lidmi, kteří v minulosti selhali.

Vláda svůj nesouhlas opírá o rezervovaný postoj k lustračním zákonům, který vyjádřily Rada Evropy a Mezinárodní organizace práce. Vláda ve svém stanovisku neuvedla, že Ústavní soud se zabýval vztahem lustračních zákonů k mezinárodním úmluvám a že vyřadil ta ustanovení lustračních zákonů, která byla v rozporu s mezinárodními úmluvami Rady Evropy a Mezinárodní organizace práce.

Dámy a pánové, pokusil jsem se stručně zdůvodnit, proč navrhovatelé zákona jsou přesvědčeni, že lustrační zákony musí platit i po roce 2000 a věřím, že návrh zákona propustíte do druhého čtení. Zároveň, protože jsem přednesl svoji úvodní řeč pro oba tisky najednou, tzn. pro tisk 596 a 597, věřím, že zpravodaj navrhne sněmovně, aby byla rozprava k těmto tiskům vedena pohromadě. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Petra Buzková:: Děkuji, pane navrhovateli. Pokud bude navrženo konání společné rozpravy k oběma bodům, já o tom samozřejmě dám hlasovat. Vám pouze oznamuji, že jednací řád nezná institut společného úvodního slova ke dvěma zákonům, ke kterým ani do této chvíle nebyla sloučena obecná rozprava. To znamená, že při počátku projednávání příštího bodu se budete muset s touto záležitostí opět vypořádat.

Nyní prosím, aby se slova ujala zpravodajka pro prvé čtení paní poslankyně Marie Machatá.

Poslankyně Marie Machatá: Vážená paní předsedající, v dané chvíli zvažuji, zda již jsem u kroku, kdy mohu navrhnout sloučení rozpravy.

Petra Buzková:: Můžete, paní zpravodajko.

Marie Machatá:: Požádala bych tedy o to, protože body 60 a 61 jsou věcně velice propojeny.

Petra Buzková:: Pouze upozorňuji na to, že zpravodajská zpráva, stejně jako úvodní slovo musejí být předneseny ke každému z těchto bodů zvlášť. Společně lze konat pouze obecnou rozpravu.

Marie Machatá: A teď mi dovolte vyjádření k lustračnímu zákonu.

Na zahájení svého vystoupení chci říci, že naprosto rozumím předkladateli tohoto návrhu a naprosto jasně vnímám argumenty vyplývající z minulosti této země čítající 40 let a více. A právě proto, že je jasně vnímám, a právě proto, že vím, že mezi námi jsou lidé, kteří mají velice brutální zkušenosti ve svých vlastních rodinách, mi dovolte, abych okomentovala tisk.

Navrhovaná novela je v podstatě legislativně technickou úpravou, na první pohled velice jednoduchou. Nicméně téma, které řeší, je tématem zásadním, celospolečenským, pokud odmítneme tezi, že se jedná v rámci lustračních zákonů o pouhou hru na pravdu a lež, na spravedlivé a spravedlivější, na čestné a odsouzeníhodné.

To vše a další jsou motivy vážící se k tzv. lustračnímu zákonu, k zákonu č. 279/1992 Sb.

Tyto normy platí již osm let. Autoři novely v důvodové zprávě kupříkladu uvádějí: Účelem tisku 596 bylo a je chránit veřejný zájem.

A nyní mi dovolte řečnickou otázku: Co je zatím výsledkem lustračního zákona? Atmosféra nedůvěry, podvody s falešnými lustračními osvědčeními, podmínky pro lidské a politické vydírání, pracovní likvidaci řady profesionálů bez ohledu na jejich individuální politické názory a chování v minulosti. Zkrátka dost zlé krve a málo prospěchu, neboť jediné, co není výsledkem zatímního znění lustračního zákona, je zabránění exponentům komunistického režimu a Státní bezpečnosti ovlivňovat negativně dění v této zemi. To se naopak děje měrou velikou právě proto, že lustrační zákon se ukázal být geniálním dílem právě těchto lidí, sice cizíma rukama, ale jejich prací.

Ptám se dále: Není spíše efektivní překážkou dozvědět se pravdu o lidech a jejich chování před listopadem 1989?

Není divu, že je realizován, tak jak je. Není divu, protože i v této sněmovně sedí 24 členů komunistické strany. A právě jejich přítomnost v demokratickém parlamentu demokratického státu by měl býval správný lustrační zákon a další předpisy znemožnit. Stejně jako měl znemožnit kontinuitu polické a ekonomické moci funkcionářů komunistických stran všeho typu a jejich exponentů státního aparátu.

Zcela odpovídá tento zákon situaci v této zemi a kvalitě její politické scény, že dnes máme hlasovat de facto o prodloužení záruční doby pro novou komunistickou stranu, tedy o prodloužení platnosti tohoto zákona.

Dovolte mi ilustraci, smutnou ilustraci, a to příběhy těchto dnů. Ať už je to mediální podezření spolupráce místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu Petry Buzkové s StB nebo kniha o ministru Kavanovi či případ podezření z padělání lustračního osvědčení předsedy Fondu národního majetku, tyto případy jasně dokumentují nutnost změny postoje politiků demokratických stran a nutnost odvahy k zásadnímu řezu.

To je mé úvodní slovo.

Po otevření obecné rozpravy bych si dovolila předložit návrh na usnesení a ještě jednou žádám o sloučení obecné rozpravy k oběma projednávaným bodům.

(po dlouhé rozpravě ....)

Marie Machatá: Vážená paní předsedající, děkuji za slovo. Vážené kolegyně a kolegové, vážená vládo, já si dovolím teď zhodnotit, částečně zhodnotit probíhající diskusi, která mě utvrzuje v tom, že skutečně se jedná o téma společensky velice závažné a signalizuje to naprosto jednoznačně starou pravdu, že nastupující budoucnost v žádném případě neneguje a nevyzmizíkuje společenskou minulost. Tyto dva faktory jsou navzájem velice úzce propojeny a v mnoha případech je tento mezník bolavý.

Já si vzhledem ke struktuře diskuse, tak jak probíhala, dovolím předložit podmíněný návrh usnesení, který zní: "Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR ukládá vládě nejpozději k 31. 9. 2000 předložit PSP ČR návrh zákona, který by umožnil zpřístupnění celých svazků složek SNB, VB, StB a SNV vedených o občanech, nestátních a hospodářských subjektech v období od 1. 1. 1946 do 31. 12. 1990."

Jsem přesvědčena, že takováto legislativní forma by do budoucna vyřešila spoustu dalších bolavých míst, která v tomto období, v této chvíli podstupujeme. Děkuji vám za pochopení.

(po dalších projevech....)

Marie Machatá: Vážená paní předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, kolegyně a kolegové, nebudu absolvovat tak podrobnou analýzu rozpravy jako můj kolega předkladatel pan poslanec Krása, nicméně všechna vystoupení dokladují jedno: lustrační zákony v té podobě, v jaké jsou, jsou v každém případě nedokonalé. Toť můj stručný komentář a důvod k zamyšlení pro vaše hlasování.

Výsledek této procedury je takový: v bodě číslo 60, tisku 596, došlo k návrhu tří zamítnutí, v bodě číslo 61, tisku 597, došlo k návrhu na zamítnutí ve dvou případech. V diskusi vystoupili poslanci: pan poslanec Jičínský, Štrait, pan poslanec Svoboda, paní poslankyně Štěpová, pan poslanec Payne, pan poslanec Filip, pan místopředseda vlády Rychetský, pan poslanec Bubník, pan poslanec Ouzký a pan poslanec Janeček. To je mé zhodnocení obecné rozpravy.

Petra Buzková:: Děkuji, paní poslankyně. V tuto chvíli tedy budeme hlasovat o návrzích, které padly v obecné rozpravě (k bodu číslo 60). Já vás na žádost z pléna odhlašuji a prosím o novou registraci. Nejprve rozhodneme o návrhu na vrácení předloženého návrhu…, návrh k navrácení k dopracování vlastně nepadl. Omlouvám se. Budeme tedy rovnou rozhodovat o zamítnutí předloženého návrhu. Rozhodneme o tom v hlasování pořadové číslo 226, které zahajuji a ptám se, kdo je pro tento návrh. Kdo je proti tomuto návrhu?

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 226 tento návrh nebyl přijat, když se pro něj z přítomných 182 vyslovilo 70 a 105 bylo proti. (Potlesk.)

(Výsledek hlasování:

Pro zamítnutí: 48 x ČSSD + 21 x KSČM + 1 x Machatá = 70

Proti zamítnutí: 9 x ČSSD + 19 x KDU-ČSL +

60 x ODS + 17 x US = 105

Zdrželo se: 7 x ČSSD = 7

Nepřítomno: 10 x ČSSD + 3 x KSČM + 1 x KDU-ČSL

+ 3 x ODS + 1 x US = 18


Vzpomínka na Dr. Miladu Horákovou

(MK KAN v Přerově a Olomouci)

V roce 1948 uchvátila moc v Československu KSČ. Vraždami, terorem a šířením strachu zaprodala svobodu našeho národa cizí mocnosti - Sovětskému svazu.

Pomocí StB (Státní tajné bezpečnosti), SNB (Sboru národní bezpečnosti), LM (Lidových milicí) a jiných komunistických zaprodanců, pošlapala lidská práva vlastního národa, ta lidská práva, kterých se dnešní komunističtí pohrobci tak rádi dovolávají, a která jim dnes umožňují opět šířit zrůdnou komunistickou ideologii, směřující k začlenění ČR do východních zemí, v nichž po 70. letech vlády sovětů zůstala jen bída a zlo.

Při souzení JUDr. Milady Horákové naháněli komunisté dělníky na nádvoří závodů, kde žádali odsouzení k trestu smrti. Tito komunističtí pomahači justičních vražd dodnes chodí nepotrestáni mezi námi, spokojeni s dobrými důchody, nebo mnozí zastávají lukrativní místa ve státních institucích počínaje lektory na policejních školách, řediteli policie, soudci a st. zástupci všech soudů a konče ministry ve vládě. Dokonce někteří i dnes, kdy již by mohl každý vědět, kolik milionů mrtvých stál komunistický experiment, se ztotožňují s názory komunistů.

JUDr. Milada Horáková byla komunistickým režimem popravena dne 27. 6. 1950.


Poslední vývoj ve vztazích KAN se sdružením NDA

(Pavel Holba, předseda KAN, 22.7.2000)

Dne 24. června 2000 na výjezdním zasedání Ústřední rady KAN v Čáslavkách (obec Dolany) u Jaroměře bylo přijato usnesení, v němž ÚR vyjadřuje svůj nesouhlas s postojem poslankyně za ČSNS Marie Machaté k prodloužení tzv. lustračního zákona. V ten samý den proběhl sjezd ČSNS, na kterém byl znovuzvolený předsedou JUDr. Jan Šula. Na následující schůzce NDA (3.7.) jsem informoval o tomto postoji ÚR KAN a dozvěděl jsem se, že na příští schůzce 10.7.2000 má být projednávána "Koaliční smlouva" osmi politických subjektů (ČSNS, NEZ, MDS, OK-PK, ŽS, ČMAS, KAN, PB). Požádal jsem Jirku Domlátila, aby se v době mé dovolené této schůzky za KAN zúčastnil a vyzvedl návrh smlouvy, aby jej mohla ÚR projednat.

V pondělí 17.7.2000 jsem se vrátil z (desetidenní) dovolené. V novinách z minulého týdne jsem se dočetl, že ČSNS prodává svůj dům na náměstí Republiky, který pamatuje slavné poválečné doby, kdy ČSNS byla mocnou "nemarxistickou stranou" a bojovala proti KSČ.

Ten den odpoledne mi byl doručen návrh "Koaliční smlouvy", který týden předtím (10.7.) převzal na pravidelné pondělní schůzce Národní demokratické aliance (NDA) v sídle ČSNS (České strany národně sociální, Praha 2, Londýnská 52) místopředseda KAN Ing. Jiří Domlátil (který odešel v pátek 14.7. na dovolenou).

Na základě naší předchozí domluvy předal Jirka Domlátil účastníkům NDA usnesení ÚR KAN o nesouhlasu KAN s postojem poslankyně Machaté k prodloužení lustračního zákona a poskytl písemně informaci z internetu o tom "co říkala Machatá ve sněmovně" při projednávání tohoto bodu (viz článek na třetí straně tohoto čísla Zpravodaje KAN). Současně sdělil, že text "koaliční smlouvy" bude nutné projednat před podpisem na nejbližším zasedání Ústřední rady, jinak není předseda KAN k podpisu zmocněn.

Podle režie ČSNS měla být smlouva podepsána na pondělní schůzce dne 17.7. Pro zaneprázdnění (v době mé dovolené se nahromadily problémy) jsem na schůzku NDA nešel - s dobrým svědomím, že představitelé NDA vědí, že svůj podpis nemohu bez pověření Ústřední rady KAN poskytnout.

Ve čtvrtek 20.7.2000 navštívil mne čestný předseda Pravého Bloku MUDr. Jan Votoček a informoval mne, že stanovisko ÚR KAN přednesené na NDA Jirkou Domlátilem, vyvolalo v předsednictvu Pravého Bloku reakci, jejímž výsledkem je svolání sněmu Pravého Bloku na nejbližší sobotu (22.7.) do suterénní místnosti na Újezdě 26 (Praha 1, Malá Strana). Požádal mne, abych se na tento sněm dostavil nebo abych zajistil účast jiného představitele KAN s tím, že jejich sněm patrně rozhodne o postavení vlastní kandidátky do podzimních voleb 2000 a případně o nabídnutí spolupráce ve volbách členům občanského sdružení Akce 99, Klubu angažovaných nestraníků, Straně konzervativní smlouvy (SKS) a případně dalším "pravicovým stranám".

V případě úspěchu ve volbách do krajských zastupitelstev získá kandidující strana státní příspěvek ve výši 250 000 Kč za každé křeslo v krajském zastupitelstvu.

Pochopil jsem, že se události daly do pohybu a že je nutné svolat zasedání ÚR KAN dříve než na konci srpna, jak bylo plánováno. Zavolal jsem naši hospodářku Jasinkovou s požadavkem zajistit účast některého z členů ÚR KAN na sobotní sněm PB a stanovit vhodný - co nejbližší - termín zasedání ÚR KAN. Vhodný termín byl stanoven na 5.8., ale na sněm PB jsem nakonec šel za KAN sám, protože Simonka nenašla nikoho z ÚR, kdo by měl čas.

Ještě před začátkem sněmu jsem se od předsedy PB dozvěděl, že schůzce NDA v pondělí 17.7. došlo k roztržce mezi představiteli ČSNS + MDS + NEZ + ŽS na straně jedné a PB na straně druhé (představitelé OK-PK ani KAN ani ČMAS v té chvíli nebyli přítomni).

Dále jsem se dozvěděl, že text Koaliční smlouvy, který mně byl doručen, byl mezitím po připomínkách změněn.


Petr Cibulka předsedou Pravého Bloku !!!

Pravý Blok nabízí volební koalici KANu a SKS!

(Pavel Holba, předseda KAN, 22.7.2000)

V sobotu 22.7.2000 po 10. hodině byl na Újezdě 26 v Praze 1 v jedné ze suterénních místností zahájen sněm Pravého Bloku za účasti 24 delegátů a jediného hosta - předsedy KAN. V sousední místnosti probíhalo setkání členů občanského sdružení Akce 99 a dalších pozorovatelů z různých politických stran (např. NDS, KDU-ČSL) ale zejména z řad SKS (např. Rejman, Hofhanzl).

Sněm PB projednal zprávu předsedy PB Ing. Kratochvíla, zprávu pokladníka Ing. Vlačihy, zprávu Revizní komise a zprávu Rozhodčí komise. Poté byl pozván představitel "Akce 99" František Červenka (dříve SKS) s nabídkou, že někteří členové tohoto sdružení jsou ochotni stát se členy Pravého Bloku a spolupracovat s PB na přípravě kandidátek PB a kampaně k podzimním volbám 2000. Po odchodu tohoto představitele sněm PB rozhodl o ukončení aktivit Pravého Bloku v rámci Národní demokratické aliance (NDA).

V 13.30 byli pozváni do zasedací místnosti sněmu všichni přítomní členové Akce 99 a ostatní pozorovatelé. Sněm přijal za členy Pravého Bloku Petra Cibulku z Brna, Františka Červenku z Prahy, Jaroslava Pavlíčka z Písku, Františka Parožka z Kamenných Žehrovic a Radka Rozenhöfera (26 let, dříve DEU a SKS). Následně odstoupil z funkce předsedy PB Ing. Jiří Kratochvíl a odstoupili také zbylí 3 místopředsedové (Jaroslav Zelenka odstoupil z funkce místopředsedy již před několika měsíci v souvislosti se svou aktivitou v Akci 99, která zařadila předsedu ČSNS Jana Šulu na "seznam 99 budovatelů mafiánského kapitalismu").

V následujících volbách byl předsedou Pravého Bloku zvolen (21 hlasy z 27) Petr Cibulka. Prvním místopředsedou PB byl zvolen Jan Votoček, dalšími místopředsedy byli zvoleni Jaroslav Zelenka, František Červenka a pan Jirkal. Sněm dále schválil Programové prohlášení a Preambuli, která vychází z Cibulkova textu otištěného v Necenzurovaných novinách č.1/2000. Pravý Blok dále rozhodl kandidovat do Senátu Petra Cibulku ve volebním obvodu Praha 8 a Rudolfa Mazače (iniciátora akce Bezpečné Nusle) v Praze 4. Dále sněm Pravého Bloku rozhodl nabídnout volební koalici Klubu angažovaných nestraníků a Straně konzervativní smlouvy (předsedkyní SKS je Zuzana Boenischová, dříve členka Pravého Bloku), případně dalším demokratickým pravicovým stranám.

Členové Pravého Bloku posílení své strany novými lidmi a novým programem s radostí uvítali. Po podzimních volbách (do konce tohoto roku) bude svolán další jejich sněm, na kterém možná změní název své strany, a možná, že do té doby dosáhnou jednáním s KAN a SKS toho, že vznikne nová politická síla, která se nebude muset opírat ani o polistopadové parlamentní strany ani o pohrobky Národní fronty.


Hat-trick (kloboukové kouzlo) Jaroslava Zelenky

aneb jak se povedlo posílit Pravý Blok

(Pavel Holba, červenec 2000)

Když v listopadu 1999 probíhaly téměř současně sněmy KAN a Pravého Bloku, postěžoval si mi Jarda Zelenka, že sloučení s ČSNS, ke kterému se sněm PB patrně rozhodne, bude pro něj osobně nepřijatelné. Domluvili jsme se, že náš sněm KAN ve svém usnesení vytvoří možnost, aby členové PB mohli vstoupit do KAN a mít své zastoupení v ÚR KAN i bez svolání nového sněmu KAN.

Sněm PB skutečně rozhodl o sloučení PB s ČSNS, avšak na další schůzce NDA se ukázalo, že sněmy KAN, MDS a NEZ rozhodly o zachování identity, takže představitelé ČSNS ztratili o slučování s "malým" PB zájem.

Zelenka přestal na schůzky NDA docházet (za PB tam chodili jen Kratochvíl či Votoček) a po několika měsících (asi v dubnu 2000) jsem se dočetl ve Zpravodaji PB, že odstupuje z funkce místopředsedy PB proto, že se rozhodl připojit k Akci 99.

Zelenka samostatně jednal s předsednictvem Akce 99 i s předsednictvem PB a postupně připravil celý zvrat, který znamená pro Pravý blok nové mladé členy, nového předsedu Petra Cibulku, odstranění hrozby zániku PB v ČSNS a otevření perspektivy ke spojení nekompromitovaných politických subjektů.

Zdařilo se mu to v době, kdy předsednictvo PB bylo svým sněmem zavázáno ke slučování s ČSNS a kdy předseda PB byl pověřen svým předsednictvem podepsat "Koaliční smlouvu" s ČSNS.

Bravo Zelenka!


Co je Akce 99

(Pavel Holba)

Ti ze čtenářů Zpravodaje KAN, kteří čtou Necenzurované noviny, o Akci 99 už vědí. Vždyť právě přes toto Cibulkovo periodikum získalo toto sdružení své signatáře i členy. Pro ostatní uvádím některé informace z 1. čísla "Zpravodaje Akce 99", který má formát jako náš Zpravodaj, ale je osmistránkový.

Akce 99 zahájila svou činnost dne 12. listopadu 1999 tím, že vydala své úvodní Prohlášení, ve kterém sděluje naší veřejnosti, že listopadový převrat v roce 1989 byl předem připraveným "privatizačním pučem KGB" řízeným velkými manipulátory, kteří ještě dnes zastávají rozhodující pozice v naší zemi a vyzývá veřejnost, aby se nenechala dále ohlupovat a vynutila si otevření diskuse o zákulisí 17. listopadu 1989. Prohlášení končí slovy: Moc starých struktur spojených s organizovaným zločinem stále roste a občan se práva a spravedlnosti nedovolá. Odmítáme současnou hru na demokracii a požadujeme svobodnou debatu ve sdělovacích prostředcích a skutečných příčinách dnešní politické krize.

Dne 18.3.2000 bylo svoláno I. Celostátní setkání Akce 99 v Praze, na kterém bylo přijato další Prohlášení (Dokument č.2), které končí slovy: Vyzýváme tímto prohlášením veškerá politická seskupení, strany a sdružení, se stejnými nebo podobnými názory na tento neutěšený stav politické scény v naší zemi způsobený nevyrovnáním se s komunistickou minulostí ke společnému zápasu na základě legálního demokratického procesu, tedy nevolením nynějších politických reprezentantů v příštích volbách. Prohlášení podepsali "Za přípravný výbor OS Akce 99: Petr Cibulka, František Červenka, Antonín Dušek, Čestmír Hofhanzl, Jaroslav Joudal, Rudolf Mazač, Martin Rejman, Radek Rosenhöfer, Vladimír Smolík, Radovan Šimek, Luděk Toman, Jaroslav Tuček, Jaroslav Zelenka.

Následovalo Prohlášení Akce 99 k výzvě Děkujeme, odejděte! (Dokument č.3), ve kterém se předkládá, jako pro společnost prospěšný, následující vývoj:

  1. Okamžitá demise současné vlády
  2. Vytvoření vlády národní spásy, která bude složena z nekompromitovaných osobností z domova i z exilu
  3. Odstoupení současného presidenta
  4. Potrestání komunistických zločinců před i polistopadových (zloděje a tuneláře nevyjímaje)
  5. Nové volby
  6. Svobodné sdělovací prostředky (diskuse ve veřejnoprávních médiích s účastí skutečné antikomunistické opozice)
  7. Spolupráce s exilem
  8. Prověření sponzoringu politických stran a vyvození trestní odpovědnosti z kriminálního jednání

Dne 6. dubna 2000 protestuje Akce 99 proti odvolání náměstka ministra vnitra ČR Jaroslava Kopřivy (Dokument č.4) a upozorňuje, že Dnes stojíme na křižovatce stejně jako v roce 1947. Přípravy k plnému ovládnutí státu a konečnému omezení svobody, začaly tehdy také odvoláváním nekomunistických policejních představitelů. Stejně jako dnes byla tehdy společnost z velké části netečná k prováděným čistkám.

V květnu (26.) vydává Akce 99 Otevřený dopis presidentovi Havlovi (Dokument č.5), jehož přílohu tvoří seznam 99 budovatelů "mafiánského" kapitalismu:

Adamec Ladislav ml. (Omnipol aj.), Alon Barak (tunel KB), Baron Jiří (Moravia Banka aj.), Bažant Miroslav (dříve ČT, Teleexport), Bednář Josef (ČKD Blansko), Čadek Jiří (StB, Banka Bohemia), Čalfa Marián (vláda, KSČ), Čermák Petr (ministr vnitra za ODS), Češka Roman (dř. předseda FNM), Čuba František (Slušovice), Děkanovský Marcel (spol. Gennex), Dienstl Jan (Motoinvest), Dlouhý Vladimír (KSČ, ministr ODA), Drha Pavel (Slušovice), Dvořák Vlastimil (StB, hotel Ambassador), Dyba Karel (KSČ, ministr ODS), Fabián Jan (COOP), Gerle Ladislav (ÚV KSČ, Chomutov), Hala Otakar (Universal banka), Harant Pavel (Delta Brooker, Cimex), Hegenbart Rudolf (ÚV KSČ, Slušovice), Hoffman Pavel (pražský policejní ředitel), Hradská Viktorie (LDS, Omnipol aj.), Hrstka Lubomír (Boby centrum Brno), Charouz Antonín (Charouz Holding, sponzor ODS), Chobot František (Excelsior Casino aj., sponzor ODS), Chvalovský František (předseda ČMFS, Sazka), Jezbera Jan (COOP banka aj.), Ježek Tomáš (KSČ, předs. FNM za ODA, ODS), Junek Václav (ÚV KSČ, StB, Chemapol aj., ODS), Jungr Milan (inspekce MV, Hotel Orlík aj.), Kalousek Miroslav (nám.min.obrany za KDU-ČSL), Karmov Alim (Futurum Aurum), Klak Jan (nám. MF za ODS), Klaus Václav (předseda vlády ODS), Kočárek Miloslav (Motoinvest, Bamberk), Kočárník Ivan (KSČ, ministr ODS, LTO), Köcher Karel (StB, KGB), Koláček Antonín (Mostecká uhelná), Koláček Viktor (OKD, Metalimex aj.), Kollert Jan (KSČ, KB), Komárek Karel (SPP Bohemia), Koukal Jan (primátor ODS, První městská banka), Kožený Viktor (Harvardské fondy), Krejčí Oskar (poradce Adamce i Klause), Kroh Jaromír (KSČ, KB), Lhotský Ivan (StB, sponzor ČSSD), Lízner Jaroslav (Centrum kuponové privatizace), Lukeš Petr (Cimex, Prospekta), Macek Miroslav (ODS, Kniž.velkoobchod, Gennex), Mach Petr (Sparta Praha), Maroušek Jiří (ČKD, INPRO), Masný Radim (Chemapol aj., sponzor ODS), Mogilevič Semjon (rest. U Holubů, LTO), Mohorita Vasil (ÚV KSČ, SSM, Aero Vodochody, Zbrojovka Brno), Moravec Antonín (Kredit. a Prům. Banka aj.), Nadaši Mikuláš (Slušovice), Novák Mi(Ra?)roslav (StB, SPT Telecom), Otto Ludvík (MZ ČR, ODS - švýc.konto), Pavlát Vladislav (Iceberg aj,, sponzor ODS), Peleška Radek (Agrobanka, IPB aj.), Pernička Petr (Agroplast Liberec, obchod zbraněmi, aj.), Pitr Tomáš (Acrokredit aj.), Procházka Libor (Slušovice, IPB, Motoinvest aj.), Provod Miroslav (Praž.obch.domy aj.), Purš Jiří (StB, Gennex, SPT Telecom aj.), Rázl Stanislav (KSČ, Skloexport), Roušal Jaroslav (plukovník ČSLA, IPB, Voj.stavby aj.), Rudlovčák Vladimír (min.fin., LTO, ODS), Saltzman Richard (KB, ODS), Sehnal Pavel (Slušovice, SP Group), Schleé Fidelis (KSČ, média, poradce Klause), Snopková Barbora (KSČ, Liberta, ČSSD), Sokol Tomáš (býv. ministr vnitra, Slušovice), Soudek Lubomír (ÚV KSČ, Škoda Plzeň), Stehlík Vladimír (StB, Poldi Kladno), Stiees Jan (KSČ, StB, FNM), Svoboda Ivo (KSČ, ministr ČSSD, Liberta), Šimáně Jiří (Čedok), Šlouf Miroslav (KSČ, ÚV SSM, Banka Skala, ČSSD), Štěpánik Lubomír (KB, IPB), Šula Jan (Slušovice, KDU-ČSL, ODA, ČSNS), Švejnoha Zbyněk (Agroplast, obchod zbraněmi), Tesař Jiří (KSČ, IPB), Tichý Vladimír (KSČ, StB, zakladatel ODS, Gennex aj.), Tošovský Josef (KSČ, ČNB), Trnka František (Slušovice, LSU), Tříska Aleš (StB, fond YSE, Motoinvest), Tříska Dušan (StB, kupon.privatizace, poradce Klause), Tykač Pavel (Motoinvest), Vacek Štefan (StB, obchod zbraněmi), Vacek Miroslav (KSČ, min.obrany, zóna Ralsko), Vlček Jaroslav (býv.předseda Strany Zelených, Bamberk, ČSSD), Wronka Lešek (Čechfracht, ČSSD), Zajíc Miroslav (ÚV KSČ, Slušovice), Zeman Miloš (KSČ, ČSSD, premiér), Žalud Stanislav (ODS, Ralsko), Železný Vladimír (TV Nova, Mattoni).

Mezi 120 signatáři Akce 99 najdeme (vedle těch, jejichž podpisy jsou uvedeny pod Dokumentem č.2) Antonína Bělohoubka, Jiřího Mesicki-ho, Stanislava Stránského (předsedy Sdružení politických vězňů), Přemysla Vachalovského i Jana Valentu (předsedy Národně Demokratické strany). K Akci 99 se lze připojit podpisem na adrese: Jaroslav Tuček, Cílkova 665/5, 14200 Praha 4 - Kamýk, nebo na e-mailové adrese: post.bohemia@seznam.cz.

V průběhu červencového sněmu PB jsem vedle Zpravodaje Akce 99 dostal i materiály odpůrců tohoto sdružení. Mladý reportér Josef Maraczi tlumočil představitelům Akce 99 následující vzkaz od Antonína Bělohoubka: "Nechci mít

nic společného, pokud jde o uvádění mého jména v souvislosti s Akcí 99". Vedle toho Maraczi sepsal, a na sněmu PB rozdal, jakýsi otevřený dopis se záhlavím: AKCI 99 - HROBAŘŮM PRAVICOVÉ POLITICKÉ SCÉNY (Praha 21.VII.2000), z něhož vyplývá, že Maraczi sehnal 54 signatářů, ale:

  1. není spokojen s činností a praktikami této iniciativy a má výhrady k jejím členům. Vadí mu, že nebyl osloven "lidský potenciál na vesnicích" a že nedostal odpověď na svou kritiku práce A 99.
  2. je pohoršen, že v hlavičce Zpravodaje Akce 99 je použit lev šlapající na pěticípou hvězdu "ukradený" z titulní strany předlistopadového Zpravodaje HOS (autorem znaku z r.1988 je arch. Pavel Naumann)
  3. nelíbí se mu, že Akce 99 je málo aktivní, takže název "Akce" klame veřejnost
  4. upozorňuje, že Akce 99 se stala příležitostí pro bývalé hrobaře politických uskupení jako KAN, HOS, Pravý Blok atd. Tito hrobaři vedou podle svého zvyku Akci 99 už od začátku mezi "politické mrtvolky"
  5. nelíbí se mu, že mezi představiteli Akce je Radovan Šimek - bývalý redaktor Obrany lidu
  6. nelíbí se mu, že Akce vybrala za svého mluvčího "dodnes duší svazáka, jistého Luďka Tomana, který stále tvrdí, že za 17.listopad 1989 může KGB ruku v ruce se CIA ...nemyslíte si, že by se lépe hodil jako mluvka některé psychiatrické léčebny?"
  7. vůbec se mu nelíbí "fanatický svatouškovec Červenka", který "provádí ..rektální horolezectví do míst, kde končí záda Petra Cibulky", ačkoliv vloni, když Tomáš Halík napsal e-mailem do zahraničí, že Cibulka fašista a psychopat, se Petra radikálně nezastal, a navíc (podle Červenkova článku v NN) "uvažuje o zavedení povinné výuky náboženství do základních škol"
  8. rovněž se mu nelíbí, že Otevřený dopis AKCE presidentovi Havlovi (z 26.5.) byl zveřejněn (na internetovém Neviditelném psu) "bolševickým kolaborantem" Ondřejem Neffem, který Cibulkovi a Maraczimu vyhrožoval žalobou za Maracziho článek v Necenzurovaných novinách
  9. nelíbí se mu také, že přípravný výbor Akce 99 signatářům nikdy neřekl proč Otevřený dopis presidentovi nepodepsal také Cibulka, ani kolik lidí opustilo předsednictvo a proč, a že výbor lže, když tvrdí, že A 99 je registrována na MV
  10. soudí, že "politická prohlášení (žvásty) a papírová onanie dnes nikoho nezajímá", takže nehodlá "nastavovat záda" a dělat stafáž lidem, kteří neumějí nic než pořádat pohřby politických uskupení.

I když bylo předsednictvo Akce 99 na setkání, které proběhlo dopoledne v místnosti sousedící se sněmem PB, výrazně změněno (např. vím, že už v něm není Luděk Toman), zůstal pan Maraczi nepřátelský až do konce a rozloučil se s námi jedovatě proneseným "Čest práci".


Ombudsman - úvahy a rozpaky

(RNDr. Petr Los, MK KAN Olomouc)

V nejbližších dnech či týdnech čeká Poslaneckou sněmovnu volba osobnosti do zcela nové funkce nazývané ombudsman. Díky Koalici neziskových organizací měli Olomoučané příležitost dozvědět se bližší podrobnosti o nové státní funkci, oficiálně nazvané Veřejný ochránce práv, a seznámit se se šesticí kandidátů na tento významný post. Přítomným dali organizátoři k dispozici opis příslušného zákona.

Přiznám se, že k této nové instituci přistupuji s velkou dávkou skepse, a že tento pocit beseda nerozptýlila, ani neumenšila, spíše zvýraznila a posílila. Rád bych své pocity a snad trochu spekulace svěřil veřejnosti.

Měl jsem obavy, že s ochráncem jen přibude další stupeň v rozhodovacím řízení, že tedy toho řízení učiní ještě nepružnějším a méně operativní než je. Tato obava nebyla naštěstí potvrzena. Podle zákona i podle vyjádření příslušných kandidátů nebude ochránce vybaven pravomocí rozhodovat, a tím rušit výkon úřadu. Je oprávněn pouze navrhnout zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí, úkonu nebo postupu úřadu. Úřad je pak povinen do třiceti dnů sdělit ochránci, jaká opatření k nápravě provedl. Pokud jsou tato opatření nedostatečná, ochránce vyrozumí nadřízený úřad nebo prostřednictvím medií informuje veřejnost.

Mé obavy o přidání dalšího rozhodovacího stupně se tedy nevyplnily, na druhé straně jsem konstatoval, že obdobné pravomoci jako ochránce má i za současného stavu každý občan, který se cítí poškozený. Na moji námitku, vyjadřující tuto pochybnost, jsem se dočkal odpovědi, že stížnost ochránce bude mít větší váhu než stížnost občana. V tomto smyslu zazněl pozoruhodný, zapamatováníhodný výrok, že ochránce bude pozitivně působit vahou své osobnosti.

To všechno je teoreticky hezké. Jestliže však ochránce bude mít k dispozici aparát o počtu cca čtyřiceti osob, znamená to, že pro občana bude v praxi podstatně snadnější využít standardního postupu, než se zařadit do dlouhé fronty poškozených a doufat, že na něj někdy, třeba, přijde řada a když to dobře půjde, jeho případ se dostane do novin.

Pikantní na věci je, že přítomní kandidáti mé námitky zcela a jednoznačně potvrdili a někteří se vyjádřili, že výsledky činnosti ochránce budou pro většinu veřejnosti zklamáním, že jsou si této skutečnosti plně vědomi. Jedna z kandidátek se svěřila, že toto vědomí jí bere spánek. Z úst jednoho z kandidátů dokonce zaznělo, že osmdesát procent stížností, které řeší kontrolní složky, či vedení úřadů, jsou stížnosti neoprávněné.


Odpůrci globalizace na pražský hrad?

(RNDr. Petr Los, MK KAN Olomouc)

V září proběhne v Praze světové setkání ekonomických špiček této planety. Zdá se, že velké starosti všem odpovědným činí s tím spojené a avizované akce tak zvaných odpůrců globalizace. Stanislav Gross na ně připravuje pořádkové síly, pražští radní pro ně hodlají postavit na Letné stanové městečko a prezident republiky je zve k diskusi.

Dne 1. června přinesly "události a názory" na RSE pozoruhodný komentář o postoji Václava Klause k plánu prezidenta republiky uspořádat jakési debatní fórum pro příznivce a odpůrce tak řečené globalizace. Pan prezident je ochoten k vytvoření smířlivé atmosféry propůjčit překrásné prostředí Královské zahrady a Jeleního příkopu.

Myšlenka na první pohled báječná, neboť špacír po hradních zahradách je jistě vítanější, než Molotovy koktejly v ulicích Prahy. Nedivil jsem se tedy příliš, že komentátor velmi ostře odsoudil Václava Klause, který neprojevil nadšení v dané chvíli téměř obecné. Při bližším pohledu však se prezidentův projekt tak báječným nejeví a zdvižený ukazovák předsedy parlamentu se nezdá tak zavrženíhodný.

Ve zpravodajství, které zmíněné relaci předcházelo, bylo totiž odvysíláno, že o aktivity antiglobalistů projevil zájem jistý pán, který je důstojníkem StB, měl význačný podíl při policejním masakru na Národní třídě, později se uchýlil na Bruntálsko, kde štve poctivé, zbožné a pracovité lidi proti demokracii. Bohužel s úspěchem. Stojí také za periodikem nesoucím název Nové Bruntálsko. To mimo jiné před časem napadlo neuvěřitelnými stupidnostmi i samotného Václava Havla, ale to jen tak na okraj. Tento estébák se zřejmě stane význačným a vítaným protagonistou chystaných kraválů.

V této souvislosti si nelze nepoložit několik otázek:

Opravdu si pan prezident myslí, že příštím obyvatelům letenského stanového městečka jde o nějakou globalizaci? Ti ani pořádně nevědí, co tento termín znamená, jde jim jen o to, mám-li si vypůjčit název staré hry V+W, "si pořádně zařádit".

Opravdu si pan prezident myslí, že lidé typu zmíněného důstojníka zločinecké StB jsou schopni či ochotni uznávat argumenty, které jim on či ostatní moudří předloží? Jejich cílem není dobrat se pravdy, jejich cílem je jakkoli rozsévat neklid, jakkoli diskreditovat tuto zemi a připravit na nový nápor bolševismu či jemu podobnému režimu. Velmi se bojím, že i kdyby byli k nějakému dialogu ochotni, čemuž ani na okamžik nevěřím, nebudou jej schopni. jejich IQ nedosahuje totiž hodnot, které takový dialog umožňují.

Opravdu si pan prezident nepoložil otázku, kdo legitimizuje vůdce svedených zfanatizovaných mladíků k jejich destruktivním aktivitám? Byl někdo z nich zvolen v demokratických volbách? Prošly jejich názory seriozní diskusí či dokonce oponenturou? Či byly spíše vyrobeny někde v temných sklepeních - možná že také v luxusních vilách a pravděpodobně za peníze ukradené drobným střádalům. Mají oslovit jistou část mládenců, kteří pokládají za důkaz svého chlapství - dle jejich slovníku - "někomu rozbít hubu" a je jim jedno, zda tak učiní pod praporem antiglobalizace, svaté anarchie nebo oblíbeného fotbalového klubu. Tyto lidi zve pan prezident na hrad českých králů?

Myslí si pan prezident opravdu, že tito lidé akceptují, třeba jen částečně, argumentaci demokraticky smýšlejících fundovaných ekonomů a upustí od násilností? Neví, že právě nedostatek logických argumentů jim dává do rukou nunčaky, dlažební kostky a láhve s hořlavinou?

Takže, jestliže předseda poslanecké sněmovny projevil nad tímto plánem nevoli, zdá se mi to plně na místě a určitě si nezaslouží odsudek, jakého se mu v RSE dostalo.

Jen si snad mohl od východních sousedů vypůjčit slogan:

"Dost bylo sametu!"


Záznam o návštěvě poslance PS PČR M. Bendy

(RNDr. Petr Los a MK KAN Olomouc)

  1. byla položena otázka poměru ODS k náboženství. Pan poslanec odpověděl, že předseda ODS v poslední době změnil svůj původně atheistický postoj, pravděpodobně v souvislosti se zamýšlenou kandidaturou na prezidentský úřad. U některých pražských biskupů se projevují zřetelně sympatie k ČSSD, on sám je připraven v tomto směru sondovat postoj moravských biskupů u otce Graubnera. Církev je spokojena se statem quo, pokud se týká poměru ke státu a to i pokud se týká církevního majetku.
  2. na otázku, co se rozumí hurá europismem odpověděl, že on sám patří ke tzv. euroskeptikům a to z důvodu, že pod záminkou přibližování se Evropě se vpašovávají do našeho právního řádu socialistická ustanovení
  3. pan Bezděk připomněl poslanci, aby reagoval na výzvu antikomunisty z Vyškova Živana Loukoty
  4. informován o kauze Salzmann, na vyslovené podezření, že motivem neřešení této záležitosti je jistá obava ze ztráty jednoho hlasu před schvalováním novely vol. zákona odpověděl, že snad také, především však, že senátorovi vyprší jeho mandát nikoli šest let, ale zase jen do podzimu, takže pořádat volby na pár měsíců funkčního období se nezdá praktické. Navíc prý záležitost ztráty KB není taková, jak se jeví laikům
  5. několikrát, zejména v souvislosti s body 1,2 a 4 jsme kategoricky nabádali, aby ODS lépe informovala veřejnost, nespokojila se s pouhým působením medií. V Olomouci se od voleb neuskutečnilo ani jediné setkání poslanců s veřejností. Na tuto připomínku nemohl reagovat jinak než pozitivně, leč, čas ukáže … .

K pamětní desce PhDr. Miroslavu Ivanovovi

(Jaroslav Šemberk, MK KAN Jaroměř, příspěvek otištěn v tisku)

Městská rada v Jaroměři schválila zhotovení pamětní desky nedávno zesnulému spisovateli PhDr. Miroslavu Ivanovovi na jeho rodném domě v Josefově. A to bez ohledu na to, že Dr. Miroslav Ivanov byl za komunistického režimu veden v registru StB jako důvěrník pod krycím jménem ADNE ev.č. 15065. Když v roce 1960 vydal knihu "Lenin v Praze" stala se ihned námětem ke scénáři stejnojmenného filmu glorifikující V. I. Lenina. Po tomto "úspěchu" napsal další (variantní) knihu "Lenin a Praha", jejíž vydání bylo exklusivně vybaveno a přeloženo do řady cizích jazyků (především tzv. spřátelených). Kromě spisovatelské a pedagogické práce se věnoval i novinářství ("Hlas revoluce").

Kniha "Lenin v Praze" je uvedena v seznamu jeho díla v publikaci "Kdo je kdo v Československu" (ČTK-69). Za tuto knihu byl Dr. M. Ivanov oceněn Výroční cenou hl. města Prahy.

Výše uvedené knihy o Leninovi autor však neuvedl v polistopadové celospolečenské monografii "Kdo je kdo" (nakl. Modrý jezdec-94). Ve svém článku v Našem čase (46-94) jsem na tuto okolnost upozornil. Na obsah mého článku se ozvala spisovatelova manželka paní Hana Ivanovová-Klugová (Náš čas 49-94). K vynechání uvedených knih ze souboru autorova díla v článku "Lenin v Praze asi nikdy nebyl" další polopravdy. Spisovatel přece nemůže určovat, co z jeho díla ta která redakce slovníku uvede!"

Tuto zřejmou nepravdu vyvrátila MK-KAN Jaroměř svým osobním dopisem z 8.12.1994 Mgr. Olga Machatá, vedoucí redakce Modrého jezdce takto: "Naše hesla v encyklopedii jsou výhradně autorizovaná. Tzn. každý účastník potvrdí dopisem, že souhlasí s uveřejněním údajů, které sám redakci poskytl."

V článku "Oslava agentů StB v Jaroměři" (Náš čas 3-95) jsem upozornil bývalého starostu města, pana PhDr. P. Mertlíka, že v jednom roce radniční časopis Zpravodaj oslovoval životní jubilea tří registrovaných agentů StB, jaroměřských rodáků. Odpovědi jsem se ovšem nedočkal.

Po shlédnutí publikace Historického muzea ve Slavkově "Výběrový přehled publikační činnosti zasloužilého umělce PhDr. Miroslava Ivanova a statí o něm a jeho díle" (autorka M. Káňová-neprodejné) nemohli členové našeho MK- KAN Jaroměř souhlasit s udělením čestného občanství města Dr. M. Ivanovovi. Tento precizní soupis z předlistopadového období r.1989 se totiž hustě hemží "leninskými" hesly: např. i "Lenin nejlidštější z lidí!" (Večerní Praha r. 1960).

K uvedenému problému s pamětní deskou by bylo v zájmu pravdy a vážnosti rozhodnutí vedení města akci pozastavit do doby, až se k problematice vyjádří příslušný orgán ministerstva vnitra ČR. A teprve pak celou záležitost v zastupitelstvu města znovu projednat.


Stanovisko starostky města Jaroměř

(dopis ze dne 5. června 2000, č.j. 263/2000)

Pane Šemberku,

obdržela jsem Váš dopis s požadavkem na zastavení odhalení desky panu PhDr. Miroslavu Ivanovovi. Vzhledem k tomu, že na tuto slavnost byli pozváni významní hosté, nemohla jsem Vaši žádosti vyhovět. Mimo jiných přijel i předseda Klubu Milady Horákové p. Doležal a president Akademie věd České republiky Prof. Ing. Rudolf Zahradník.

Pan PhDr. Ivanov napsal kromě Vámi jmenované knihy Lenin v Praze i mnoho jiných hodnotných a krásných knih a osobně se domnívám, že město Jaroměř může být hrdé na to, že je jeho rodným městem.

S pozdravem

Ing. Jiřina Jelínková

starostka města


Otevřený dopis občanským iniciativám a všem občanům ČR

Na podzim 1999 byla formálně ustavena Evropská síť iniciativ pro přímou demokracii (NDDIE - Network for Direct Democracy Iniciatives in Europe?). V současné době jsou členskými organizacemi Mehr Demokratie (Německo), WIT (Belgie), WIT (Holandsko), Forum pro občanskou demokracii (Řecko) a MDD (Česká republika). Chystá se připojení dalších již existujících skupin (ve Francii a Itálii) a těch, které se teprve ustavují (ve Španělsku a Portugalsku). Pojem přímá demokracie zde znamená právo občanů na iniciativu a závazné referendum. Nejde tedy o změnu existujících parlamentárních systémů, nýbrž pouze o jejich doplnění tímto právem. V hnutí NDDIE existuje konsensus o tom, že naprostá většina aktuálních otázek bude i nadále řešena v parlamentu, že však občané musí dostat právo vynutit si iniciativou pořádání závazných referend o zásadních a veřejnou diskusí odpovědně vyjasněných otázkách, jakož i právo pozastavit referendem takové zákony, které jsou v rozporu s přáním většiny občanů.

Systém tohoto typu existuje více než sto let ve Švýcarsku, (které dosáhlo, díky jemu, nejvyšší životní úrovně v Evropě), v Bavorsku, kde si Mehr Demokratie vynutila právo na iniciativu a referendum shromážděním mnoha set tisíc podpisů v asi polovině států USA.

Pro Čechy je jistě zajímavé to, že požadavek práva na iniciativu a referendum byl již obsažen ve Washingtonské deklaraci z roku 1918, kterou se ustavovala první Československá republika, Ovládnutí scény politickými stranami toto právo dočasně potlačilo. Avšak bez něho nemůže být žádný politický systém označován za demokracii. Po nemorálních dobách nacistické a komunistické totality je situace nyní zralá i v České republice, aby si občané tlakem zdola (jinak to samozřejmě nepůjde) vynutili možnost přímého zasahování do politiky, který rozhoduje o jejich osudech a jejich životní úrovni.

Jednou z nejpalčivějších otázek je tzv. tunelování - zákonem povolené rozkrádání národního majetku a jeho převádění na soukromá zahraniční konta. Nejapné výmluvy politiků, že změna zákonodárství je příliš složitá a vyžadovala by dlouhý čas je nesmysl. Pokud se podobná díra v zákonech zjistí na Západě, je zacpána nanejvýše během několika měsíců. Je zřejmé, že zodpovědní čeští politici jsou buď naprosto neschopní, nebo - což je pravděpodobnější - tuneláři zkorumpovaní. Kdyby v ČR existovalo právo na iniciativu a referendum, občané by si byli dávno změnu zákonodárství vynutili.

Toto je jeden z příkladů nezdravé pasivity, kterou občané ČR zbytečně narušují životní úroveň svou i svých rodin. Ve snaze zjednat nápravu se nyní české MDD připojuje k úsilí svých evropských sesterských organizací a zahrnuje shromažďování podpisů na podporu požadavku uzákonění práva občanů na iniciativu a referendum. Vyzýváme všechny občany, aby svým podpisem tuto akci podpořili.

Za MDD: PhDr. Jiří Polák, mluvčí (jiripolak@swipnet.se)

Ing. Jaroslav Kočí, CSc., koordinátor (tel. 02.3335 3075 v pracovní době)


Provolání na podporu přímé demokracie

  1. Základní argumentace
  1. Bez přímé demokracie není náš representační systém demokratický. Nynější, čistě representační, systém nezaručuje suverenitu lidu. Poslanci mají vždy možnost odhlasovat zákony a prosadit pravidla proti vůli obyvatelstva. Občané by měli mít zákonné právo odmítnout závazným způsobem určité zákony a pravidla, jakož i předkládat k rozhodnutí určité otázky. Čistě reprezentační systém spočívá na fikci vynuceného mandátu. Lidé nemohou přímo rozhodovat. Musí dávat mandát reprezentantům, kteří rozhodují místo nich. Stejně jako "dárek" vynucený silou nemůže být skutečným dárkem, silou získaný mandát není skutečným mandátem. Občané nemohou nikomu dávat skutečný mandát, jestliže také nemají možnost rozhodovat sami (např. o důležitých věcech). Nynější systém je paternalistický a znemožňuje vytvoření důvěry mezi zmocněnci a občanstvem.
  2. Přímá demokracie je nezbytná pro řešení důležitých otázek (nezaměstnanost, ekologie…). V tomto století budeme konfrontováni s velkými problémy. Je třeba zlepšit pracovní podmínky všech a zajistit jim důstojnou existenci, vytvořit podmínky pro osobní svobodu, zachování zdravého přírodního prostředí a individuální kreativitu. Pro zajištění toho všeho nestačí povrchní opatření. Bude zapotřebí reforem, které radikálně změní životní podmínky obyvatelstva a které mohou mít úspěch jen získají-li aktivní podporu převážné většiny občanů. Navíc je jisté, že tyto reformy narazí na odpor významných zájmových skupin. Z těchto důvodů mohou mít převratné reformy úspěch jen tehdy, jestliže každý jedinec dostane možnost individuálního rozhodování spolu s ostatními. Pro tento účel je vhodným nástrojem referendum vyhlášené na základě občanské iniciativy.
  3. Přímá demokracie je již sama o sobě prvním krokem k obnově lidské důstojnosti. Neustálé poručnictví vnucované velké většině obyvatelstva čistě reprezentačním systémem je útokem na lidskou důstojnost. Demokracie znamená doslova svrchovanost lidu. V demokracii je lid nejvyšší autorita. Čistě reprezentační systém nemůže být pokládán za skutečně demokratický. V současné době se lid nemůže vyslovit k vhodnosti toho kterého zákona. Předpokládá se pasivní přijímání a podpora. Možnost hlasovat pro jinou reprezentaci při příštích volbách nebo sám kandidovat je naprosto nedostatečná: příslušné zákony již vstoupily v platnost a poručnictví nad občany je rok od roku obnovováno. Navíc čistě reprezentační systém nijak nestimuluje k politické participaci. Každá lidská bytost má potenciál společenského umělce, který může v určitém okamžiku formovat své prostředí. Každý by měl mít možnost jednoho dne rozvinout svůj společenský talent. Přímá demokracie je vhodným nástrojem společenského umělce. Podstata rozhodování v přímé demokracii je kultura debaty, vytváření společenské soudnosti obyvatelstva. Demokratické rozhodnutí musí být pokládáno za hledisko, vzniklé v určitém okamžiku permanentního procesu formace úsudku. Nové myšlenky se neuplatňují vždy okamžitě. Dnešní menšina může být zítra většinou. Hluboký smysl skutečné demokracie je v tom, že lidé jako plnohodnotní občané začnou jeden druhému naslouchat, vmýšlet se do stanovisek druhého, navzájem se korigovat a tím vytvářet společnou vizi.
  1. Vývoj k plné demokracii
  1. Dvě cesty k rozhodnutí. Ve skutečné demokracii to jsou občané, kdo rozhoduje, jakým způsobem bude uděláno to které rozhodnutí: buď přímou demokracií nebo demokracií reprezentační. U všech otázek, o nichž nechtějí občané rozhodovat přímo, jsou rozhodnutím pověřeni jejich reprezentanti. Chce-li určitá skupina občanů mít možnost rozhodnout přímo o určité věci, oznámí to prostřednictvím petice podpořené jistým procentem signatářů. V tomto případě dostanou demokratický mandát ti, kteří hlasují v referendu. Obě cesty k rozhodnutí jsou tedy logicky na stejné úrovni. V referendu vzniká mandát hlasováním. Každý, kdo je oprávněn hlasovat, se svobodně rozhodne, zda bude hlasovat nebo ne, zda bude sám kandidovat, nebo zda dá mandát hlasujícím.
  2. Typy referend. Referendum má mít možnost jednat op všech otázkách, které jsou předmětem reprezentačního rozhodování. Neexistuje žádný teoretický ani praktický důvod pro to, aby z ní některé otázky byly z lidového rozhodování vyloučeny. Ve Švýcarsku existuje lidové referendum bez jakýchkoli omezení už více než sto let. Ten, kdo chce vyloučit některé otázky z pravomoci rozhodování lidem, odmítá princip suverenity lidu a není demokratem.

Je třeba uvést tři typy referenda:

  1. Konkrétní podmínky referenda. Lidová iniciativa nebo opravné referendum se mohou konat jen když si to vyžádá dostatečný počet občanů. Požadavek lidové iniciativy, nebo referenda, tedy musí být podepsán značným procentem občanů. Pro lidové iniciativy v malých společenských jednotkách je přiměřené 10%. pro velké jednotky jako např. Mnichov (v Čechách např. Praha nebo Brno) byl práh stanoven na 3%. Opravná referenda musí být požadována v rozumné lhůtě po ratifikaci reprezentačním shromážděním, např. do 6 měsíců. V tomto případě je požadován minimální počet podpisů, např. 2% pro referendum instituční a 1% pro referendum opravné (ve Švýcarsku). U referend nesmí být požadován žádný minimální počet účastníků. Shromáždění účastníků hlasování tvoří ve skutečnosti jakýsi ad hoc parlament pro otázku k hlasování předloženou. V každém případě je tu počet hlasujících mnohem větší než počet členů parlamentu. Kromě toho stanovený minimální předepsaný počet hlasujících téměř vždy vyvolá proti lidové iniciativě bojkot. V žádném státě, kde referendum uspokojivě funguje (Švýcarsko na federální úrovni; Oregon, Washington, Kalifornie na úrovni dílčího státu; Bavorsko na úrovni spolkového státu …) minimální předepsaný počet hlasujících v referendu neexistuje. Jednotlivý návrh na referendu nemůže obsahovat prvky, které spolu navzájem nesouvisí.
  2. Vztah mezi lidovou iniciativou a referendem. Když bylo shromážděno 10% podpisů pro referendum, je možno obrátit se na Ústavní soud a žádat o výrok. Takový výrok se týká unikátnosti dotyčné otázky, úrovně kompetence a slučitelnosti s články ústavy. Lidová iniciativa se také může obrátit s návrhem na dotyčný reprezentační orgán. Ten má pak k dispozici určitý čas, aby návrh komentoval. Iniciativa pak může svůj návrh přizpůsobit a v tom případě se snižuje o 10% práh co do počtu podpisů, které je ještě třeba získat v konečné fázi. Samozřejmě může parlament také okamžitě schválit předložený návrh. V tom případě bylo účelu iniciativy dosaženo. během 10 let nemůže parlament změnit zákon schválený přímou demokracií. Po deseti letech je ke změně oprávněn, ale pouze dvoutřetinovou většinou.
  3. Změny ústavy. Referendum musí být zorganizováno pokaždé, když je předložen návrh na větší změnu ústavy, jakož i při ratifikaci mezinárodních smluv, které omezují národní svrchovanost. (Přeloženo z francouzštiny; text vypracován organizací WIT voor directe democratie, Beeldhouwersstraat 38, Antverpy, Belgie.)

Extrémní ideologie ještě žijí

(z webových stránek ČSNS http://www.csns.cz)

Poslední březnovou neděli, ve dvou pořadech nezávislých televizí Novy a Primy, vystoupili přední funkcionáři KSČM, soudruzi Grebeníček a Ransdorf. Jejich sebevědomé vystoupení muselo na starší generaci působit na jedné straně velmi povzbudivě (a nelze se divit, že po takové propagaci rostou hlasy KSČM), na druhé straně ti občané, kteří v minulém režimu neměli na růžích ustláno, se museli cítit velmi depresivně.

Zamrazilo mě, když soudruh Ransdorf sebevědomě prohlásil, že pokud se opět dostanou k faktické moci, vědí, jakými prostředky si zjednat pořádek. Jakými metodami soudruzi zjednávali pořádek po roce 1948 a bratrovražedném boji v roce 1968, si mnozí z nás ještě velmi dobře pamatují.

Využili k tomu samozřejmě ideologii marxismu-leninismu, o niž se beze změny opírají dodnes. Ze sebevědomého vystoupení soudruha Ransdorfa bylo zřejmé, že sám sebe řadí mezi filosofy světového formátu. Pak si ovšem jistě uvědomuje rozdíl mezi filosofií Marxe a Engelse a ideologií a demagogií komunismu. Veškeré formy demagogického diktátu Ústavů marxismu- leninismu máme bohudík za sebou a na stejný lep se chytí snad jen hlupák. Napadáním a urážením svého oponenta v diskusi soudruh Ransdorf opět přesvědčivě prokázal, že bolševismus není ideologie, ale stav mysli. V souvislosti s tím jsem vzpomněl na Gottwaldovo heslo: “jezdíme do Moskvy, abych se naučil, jak Vám zakroutit krkem!" Možná, že by si měl soudruh Ransdorf prostudovat raději filosofa Masaryka, kterého svět na rozdíl od některých uznává. Ten ve své “Otázce sociální" podal perfektní rozbor nauky Marxe a Engelse. Přestože uznával jejich zásluhy, co se týče sociálního života společnosti (měl zároveň blízko k tehdejší sociální demokracii), radikálně však odmítal marxistický materialismus, stejně jako dialektický materialismus ve spojování se společenským děním.

Domnívám se, že drtivá většina občanů, kteří dnes inklinují k extrémní levici či pravici, svůj názor nezískává studiem filosofické literatury, ale zástupnou formou. Zde pak jakákoliv forma propagace a zviditelňování, ať pozitivní či negativní, hraje svoji významnou roli v posilování extremismu. Pokud by sdělovací prostředky, a to především televize, přešly obnovené vydání “Mein Kampfu" jen dílčí informací a vystupování takových politiků, jako jsou soudruzi Grebeníček a Ransdorf s jejich demagogickými argumenty omezily, zabránily by tak nepochybně šíření extremismu. To by v současné chvíli prospělo naší společnosti ze všeho nejvíce.

Na druhou stranu ovšem nestačí jen mediální slušnost, chtělo by to korektivní jednání i ze strany demokratických politiků, jednoduše více serióznosti a odpovědnosti vůči voličům. Kázat vodu a pít víno by se v žádném případě nemělo, a už vůbec ne v politice.

Oldřich Pařízek, člen KRČSNS Brněnského kraje, Jiří Olšiak, místopř. ČSNS


TISKOVÁ ZPRÁVA z 30. SJEZDU ČSNS
(konaného ve dnech 24.6.-25.6. 2000 v Praze)

Sjezd projednal hospodaření a ekonomickou činnost strany, proběhly volby předsedy strany a členů Ústřední rady. Dále sjezd projednal a schválil politický program ČSNS.

Předsedou na další volební období byl zvolen JUDr. Jan Šula.

Schválené programové priority ČSNS:

  1. ČSNS sama sebe chápe jako selektivní stranu voličů, a to těch, kteří vytvářejí skutečné hodnoty, poctivou a dennodenní prací, ČSNS je stranou střední vrstvy (kvalifikovaných dělníků, živnostníků, učitelů, lékařů, vědců - lidí vědění a práce).
  2. ČSNS chce prosazovat konfederativní uspořádání Evropy. Jedině takové uspořádání uchová kulturní a jinou svébytnost evropských zemí, která bude protiváhou amerického konzumního stylu. Integrace Evropy musí být založeny na různých typech členství. Odmítáme jakékoliv formy politického vydírání ze strany EU, zneužívání historických témat (uspořádání poválečné Evropy) a témat současných (např. ekonomická migrace). Tato témata si umí Česká republika vyřešit sama.
  3. ČSNS bude prosazovat reformu ústavy. Česká republika nepotřebuje 2 komory Parlamentu. Plně postačí 142 zastupitelů, 100 zvolených na základě poměrného systému a 42 delegovaných krajskými zastupitelstvy. Tím se zaručí jednak zastoupení krajů na nejvyšší zákonodárné úrovni, jednak odvolatelnost těchto delegátů pro případ zpronevěření se zájmům konkrétního kraje. Stejně tak ČR nepotřebuje 18 ministerstev, plně postačí 10-11 s následným převodem kompetencí na nově vzniklé kraje.
  4. ČSNS klade důraz na podzimní krajské volby. Vyzývá všechny občany, aby nedovolili, aby se z krajských zastupitelstev staly filiálky dnešního Parlamentu a zvolili si své skutečné zástupce. ČSNS prosazuje maximální kompetence krajů, zejména v oblasti daní a přerozdělování finančních prostředků.

10 bodů pro obrodu strany (ČSNS)

(příspěvek spisovatele Jaroslava Bočka na sjezdu ČSNS 24.6.2000,

otištěno ve Zpravodaji KAN se svolením autora)

  1. Obnovit u členů strany sebevědomí, důvěru ve vlastní síly, přesvědčení, že naše politická práce má smysl. Obnovit stranu jako bojovný oddíl usilující o moc ve státě.
  2. Vrátit těžisko stranické práce do místních a regionálních organizací. Zajistit jejich maximální autonomii. Vedení má inspirovat, přicházet s iniciativou a podněty. A kontrovat. Nemá přikazovat a poručníkovat. Ve straně plně prosadit demokracii, odmítnout snahy o takzvaný "demokratický centralismus".
  3. Trvat na národním a sociálním principu strany. Naše evropanství formulovat na základě Evropské sociální charty. Podporovat střední vrstvy. Jsou zárukou demokracie. Prosazovat změnu daňového systému. Radikální snížení daně daně z příjmu právnických osob. Je to v zájmu podnikání. Na příjem fyzických osob prosadit progresivní daň. Nízký příjem osvobodit od daně, s navyšováním příjmu daň postupně zvyšovat. Mimořádně vysoké příjmy zdanit až 80%, jako to udělal Roosevelt v Americe v třicátých letech.
  4. Zbavit se iluze, že nás někdo spasí, kdo přijde odjinud. Dienst- bierové a jiní přišli, naslibovali hory doly, zanechali po sobě miliónové dluhy a šli po svém. Máme ve straně dosti schopných lidí. Jsou mezi námi politické talenty, které by v Parlamentu skvěle obstály. Bývalé členy zákonodárných sborů, starosty měst, radní. Namátkou jmenuji: Pondělíček, Baudys, Vazač, Froelich, Janko či sestra Březinová z Prahy, Mašát a Volenec ze Středních Čech, Rovný z Nejdku, Hudec z České Lípy, Šnedrle z Olomouce, Jůna z Jablonce, Pařízek z Brněnska, Pfluegner z Plzně, Lebduška z Chrudimi, Velechovský za Žatce. Talentované bratry a sestry máme i jinde. My o nich však nevíme. Nic pro ně neděláme. Strana se musí starat o jejich politický růst. Tlačit je dopředu. Soustavně o své lidi pečovat a zametat jim cestu.
  5. Politická rozhodnutí musí být v rukou volených orgánů. Aparát je od toho, aby je realizoval. Bez dobrého aparátu však nemůže strana existovat. Proto musí být zkvalitňován, školen a jakmile to finance strany dovolí, dobře placen.
  6. V politické práci dávat přednost činům před slovy, akcím před komentáři. Slovo lze přeslechnout, akci nelze přehlédnout, akce poutá pozornost jak veřejnosti, tak sdělovacích prostředků. Jenom výrazné akce přivedou do strany politizující mládež.
  7. Dostat se s naším programem co nejblíž k lidem. Bezprostředně je oslovit. Angažovat pro to každého člena strany. To co bylo jednoho v televizi a v tisku, je druhý den překryto něčím jiným. Dobrý dojem z osobního setkání se hned nesmaže.
  8. Podstatně rozšířit náš program o ekologický rozměr.
  9. Důrazně prosazovat péči o ženu a rodinu, o zdraví, vzdělání, vědu, kulturu a výzkum. Jsou to investice do brzké budoucnosti. Strana se stoletou historií má povinnost postavit se proti jepičí politice ostatních stran politikou s dlouhodobou perspektivou.
  10. Sedět na kase. Nevydat ani korunu zbytečně. Každého 30. března musí dostat každý člen strany informaci o hospodářské situaci strany, formulovanou tak, aby jí laik rozuměl a odborník mohl překontrolovat.

Jaroslav Boček, místopředseda pražské Městské organizace ČSNS


Řekli o demokracii

(-pH-)

Americký žurnalista a literární kritik H.L.Mencken (1880-1956):

"Demokracie je teorie, že prostý lid ví, co chce, a zaslouží si dostat to, co chce, natvrdo."

Winston Churchill v roce 1947:

"Nikdo se netváří, že by demokracie byla perfektní či vševědoucí. Zazněl i názor, že demokracie je nejhorší forma vládnutí, což ovšem je, vyjma všech ostatních způsobů, které byly čas od času vyzkoušeny."

G.B. Shaw (britský spisovatel):

"Demokracie nahrazuje jmenování zkorumpovanou menšinou volbou neschopnou většinou." (Demokracie znamená, že osoby do státních funkcí nejsou jmenovány zkorumpovanou menšinou, ale voleny neschopnou a nekompetentní menšinou.)


Z historie politických stran

(Pavel Holba)

Z hlediska historického nejsou možná strany o mnoho mladší než starověké státy. O stranách se mluví již ve Starém zákoně (Kniha královská a Samuel), kde šlo o boj strany stoupenců monarchie se stranou stoupenců teokracie, či mezi stranami různých uchazečů o trůn. V Řecku 6. a zejména 5. století před Kristem vedla se politický boj mezi stranami aristokratickými a demokratickými, které často podporovaly tyrana. Rovněž boj plebejců s patriciji v republikánském Římě měl charakter stranického boje. V císařském Římě vznikly tzv. cirkové strany (fakcie) Zelených a Modrých (factiones prasina et veneta), které měli částečně i politickou úlohu.

Po pádu Říma byla v Novém Římě - Konstantinopoli (Byzanci, Cařihradu) politická role cirkových stran - Zelených a Modrých - posílena. Strany byly organizovány ve spolcích a volili si své stařešiny (demarchos). K jedné ze stran patřili sami panovníci (císařové), druhá tvořila opozici. Strana Modrých byla z hlediska vyznání tradičně ortodoxní (pravoslavná), zatímco strana Zelených měla příznivce v řadách monofyzitů (v Arménii, Sýrii a u koptských křesťanů), kteří viděli Krista jako člověka sjednocujícího božství s člověčenstvím. V byzantském Hippodromu (obdoba římského Kolossea) se často odbývali i krvavé boje mezi stoupenci obou stran. Ve straně Modrých určovali politiku řecko-římští velkostatkáři a aristokratičtí senátoři, u Zelených měli hlavní slovo obchodníci, řemeslníci a úředníci z orientálních provincií.

Od poloviny 5. století sílily střety mezi stranami a za císaře Anastasia I. (491-518), který stranil Zeleným, zorganizovali Modří v Konstantinopoli lidové povstání, zapálili několik budov a v Hippodromu házeli po císaři kamením. Za Justiniána v r.532 muselo proti povstání vyvolanému stranami zasáhnout vojsko, aby zachránilo císaře. Císař bral rolníky, kteří byli významnými poplatníky daní a dodávali vojáky, v ochranu před pozemkovými magnáty. Pozemková šlechta se však chtěla osvobodit od daní a učinit z rolníků poddané. Političtí manipulátoři usilovali zmanipulovat lidové masy v Hippodromu proti císaři, aby dosáhli cílů šlechty, která mohla mít na svých statcích vlastní vojsko. Proto císařové se musili získávat oblibu lidu výdaji za zábavu v Hippodromu (cařihradská obdoba římského Kolossea) a za krmení chudiny.

Svůj politický význam strany v Konstantinopoli ztratily v 10. století a po dobytí Byzance křižáky (1204) tyto strany zcela zanikly. Panství latinských křižáků skončilo v r.1261 a byzantská (východořímská) říše byla obnovena, avšak bývalé mocenské postavení již nikdy nedosáhla. V r.1453 dobyli Turci Byzanc a přejmenovali tisícileté hlavní město Východořímské říše na Istambul. Papež Pius II. vyzval v roce 1460 ke křižáckému tažení proti Turkům, ale tažení ztroskotalo. V roce 1472 oženil se moskevský kníže Ivan III. s dcerou posledního byzantského císaře Sofií Paleologovnou.

Stranický boj byl veden také v Itálii v 12.-14. století mezi guelfy a ghibeliny, i když nešlo o strany s organizační strukturou. Ve pozdně středověké Evropě zaujímaly roli politických stran jednotlivé náboženské proudy - sekty. Stranické boje se tak dostávaly až do polohy náboženských válek, které od husitských dob procházely snad všemi zeměmi Evropy a vyvrcholily třicetiletou válkou (1618-1648).

Ve Francii 16. století bojovali proti sobě strana katolická a protestantská a bezvýchodnost tohoto střetu vyvolala vznik strany "politiků", kteří se snažili chránit zájmy země (království) před zájmy náboženských doktrín. Strana politiků, k níž náležel i filosof Montaigne, byla vlastně prvním sdružením v dějinách, které hájilo veřejný zájem proti stranické zaslepenosti stoupenců soupeřících doktrín.

V Anglii vznikly strany v tzv. Dlouhém parlamentu v r.1641 jako organizované skupiny členů parlamentu (bez jakéhokoliv organizačního zázemí mimo parlament). Byly dvě: strana parlamentu ("s kulatou hlavou"), spojená s presbyteriány a independenty, a strana krále ("kavalíři), spojená s anglikány. S rozehnáním Dlouhého parlamentu (1653) tyto strany zanikly. Nové strany (rovněž bez organizačního zázemí mimo parlament) se objevily až v r.1679, když část poslanců, které protivníci nazvali pohrdavou přezdívkou Whigové, navrhla zákon, jímž byl budoucí král Jakub II. (do té doby jen vévoda z Yorku) zbavován následnictví trůnu. Whigové na oplátku použili pro své odpůrce přezdívku Toryové, a od těch dob soupeřily v anglickém parlamentu strany Whigů a Toryů až do 19. století, kdy došlo postupně k záměně Whigů za liberály a Toryů za konzervativce. V r.1906 se do anglického parlamentu prosadila jako třetí strana dělnická Labour Party s několika málo poslanci (v roce 1929 však tato dělnická strana získala v parlamentu většinu).

Vytvoření politických stran jako společenských organizací i mimo rámec parlamentu předcházel v Anglii na začátku 19. století vznik nestranických organizací propagujících určité politické reformy jako byly "Spolek na podporu zákona o právech", "Katolická asociace", "Oranžská Lóže" a velmi silná "Liga proti obilním zákonům" (Anti-Corn-Law-League). Tyto organizace získaly širokou a hlučnou agitací veřejné mínění a pod jeho tlakem přijaly vláda a parlament zákon o emancipaci katolíků (1829), zákon o reformě parlamentu (1832) a zrušení obilních zákonů (1846).

Po vzoru těchto mimostranických organizací počaly v Anglii vznikat zprvu politické kluby: konservativní Carlton Club (1831) a liberální Reform Club (1836) - nejprve jen v Londýně a později i v dalších místech. Od r.1861 počaly vznikat liberální a konservativní asociace (nazývané "konstitučními asociacemi") jak ústřední tak i místní. Tyto asociace postupně nahradily dřívější volební výbory, které zajišťovaly agitaci jen v době voleb. Asociace se po volbách nerozcházely, měly mezi sebou trvale spojení a byly podřízeny ústřednímu vedení. Vedle úlohy propagovat volební kandidáty, kterou plnily už volební výbory, asociace navíc propagovaly své politické ideje a obhajovaly reformy, kterých jejich poslanci dosáhli. Měly však jen málo členů.

Koncem 60. let vznikl v Anglii "Národní svaz konstitučních spolků", který byl v 90. letech přejmenován na "Národní svaz konzervativních a unionistických spolků", který se stal základem celonárodně institucionalizované strany konzervativní. Podobně na začátku 70. let vytvořil J. Chamberlain masovou "Birminghamskou Liberální Asociaci" a podle tohoto vzoru se reorganizovaly i ostatní anglické liberální spolky, které se v r.1877 spojily v jedinou velkou "Národní Liberální Federaci", které se stala základem celonárodní strany liberální. Teprve od té doby začínají se dějiny moderních politických stran v dnešní slova smyslu.

Ve Spojených státech objevily se politické strany v době třetích prezidenských voleb v r.1796. Byly dvě a nazývaly se federalistická a antifederalistická. Federalistická strany zanikla ve 40. letech 19. století avšak obnovila se v r.1856 pod názvem strany republikánů. Zhruba v téže době proměnila se antifederalistická strany na stranu demokratickou.

Ve Francii vznikly politické strany v době Francouzské revoluce, ve většině ostatních evropských zemí v 19. století buď jako strany revoluční - protiabsolutistické (Mladá Itálie 1831-48), nebo v souvislosti s přijetím ústavního zřízení (konstituce). V Rusku vznikly politické strany až v r.1905, avšak brzy potom byly některé strany carem zakázány, takže přešly do ilegality. Po únorové revoluci 1917 se strany v Rusku oživily, avšak vítězství bolševiků vedlo k novému, tentokráte hromadnému zákazu všech stran kromě strany bolševiků. Podobně i v Itálii vedlo vítězství fašismu v r.1922 k zákazu všech politických stran vyjma strany fašistické. Stejného principu posléze použil Hitler (1933) a jeho parťáci v dalších fašistických zemích (Franco 1936 atp.).

V českých zemích krystaluje první novodobý politický program v hlavách osobností jako byl Palacký, Šafařík a později Havlíček, a to v duchu liberalistickém a na zásadách demokratických s cílem přebudovat rakouskou monarchii na federaci. Kolem F.L. Riegera vznikla strana národní (později staročeská), která zdědila program někdejšího "Národního výboru" z r.1848. Politickým programem této strany stala se "Idea státu rakouského" sestavená F. Palackým v r.1865 s požadavky národní rovnoprávnosti a omezení dynastického centralismu. Přeměna Rakouska na Rakousko-Uhersko v r.1868 znamenalo bylo vážný neúspěch tohoto politického národního programu a ve straně došlo k diferenciaci, která vedla v červnu 1873 k vystoupení tzv. mladočechů s vlastním politickým programem Národní strany svobodomyslné (mladočeské).

Úspěchem mladočeské politiky bylo vydání jazykových nařízení Stremayerových (1880) a zřízení české univerzity (1883). Staročeši, kteří respektovali zájmy konzervativní šlechty, ztratili po přijetí tzv. "punktací" (česko-německé vyrovnání, jímž byla některá území v Čechách a na Moravě právně uznána de facto za německá) v lednu 1890 sympatie českého veřejného mínění a ve volbách 1891 dokonale propadli. Mladočeší získali i generaci intelektuálů (Masaryk, Kaizl, Kramář), kteří pod jménem "realismu" bojovali o změnu politického stylu a požadovali decentralizaci Rakouska. Postavení mladočechů oslabil vznik sociálně demokratické strany dělnické, strany agrární (v lednu 1899), strany radikálně pokrokové a strany národně sociální (v dubnu 1898), která měla být protivahou sociálním demokratům. Ve volbách 1903 získali staročeši 6 mandátů, mladočeši 68 mandátů, radikálové 3 mandáty a agrárníci 21 mandátů. Existovaly také dvě strany katolické (katolická národní a katolická lidová), dvě strany radikální (radikálně pokroková z r.1897 a radikálně státoprávní z r.1899, které se potom spojily ve stranu státoprávně pokrokovou) a v r.1905 vznikla z České strany lidové vytvořené Masarykem Česká strana pokroková. Dne 13.7.1918 byl vytvořen Národní výbor, v němž byly zastoupeny české strany podle výsledků voleb z r.1911 v tomto složení: 10 sociálních demokratů, 9 státoprávních demokratů (dříve mladočeši), 9 agrárníků, 4 katoličtí lidovci, 4 národní socialisté, 1 staročech, 1 pokrokovec (Masarykovský lidovec). 25. března 1919 přejmenovala se státoprávní demokratická (Kramářova) strana na stranu národně demokratickou. Revoluční národní shromáždění ustavené 14.11.1918 mělo k 11.4.1919 celkem 268 členů, a to: 55 agrárníků, 55 sociálních demokratů, 53 slovenských poslanců, 46 národních demokratů, 29 národních socialistů, 24 katolických lidovců a 6 pokrokovců. V roce 1920 byla zvolena 281-členná Poslanecká sněmovna zastupující 15 politických stran a 142-členný Senát zastupující 13 stran. K 16.3.1924 byla Sněmovna rozšířena na 294 členů a Senát na 146 členů. Ve volbách v r.1925 kandidovalo do sněmovny 29 stran (do senátu 23 stran) avšak uspělo jich jen 16 (do senátu 14).


Jsem Impulsem ´99 zklamán.

(z otevřeného dopisu panu profesorovi etc., Tomáši Halíkovi, inspirovaného pořadem "V pravé poledne" dne 9.7.2000, psáno hodinu po poledni)

Jaroslav Sever, Britské Listy 19.7.2000

(vybral -pH-, text je autorizován)

Vážený pane profesore,

dovolte mi, abych - než oslovím Vás osobně - uvedl v zájmu úspory času několika slovy do tématu čtenáře i Vás společně. Od prvých náznaků možnosti demokratického vývoje v zemi vytrvale hledám forum, které by umožňovalo "dospělým lidem uvažovat nahlas" v kultivovaném smyslu každého z těch čtyř slov.

Zrušil jsem svůj podpis pod Prohlášením Impulsu´99 poté, co jsem si na jednání (ne)jedné ze sekcí ověřil, že existují Impuls´99 - a (potom) jeho signatáři, jejichž šance na "plné" členství v Impulsu´99 je nulová. A poté, co jsem se dozvěděl o záměru, podle kterého "jádro" hodlá onu nezvládanou a nakonec vskutku nezvládnutou občanskou podporu ponechat jejímu osudu.

Samotný fakt, že "jádro" nezvládlo (podle mne, přesněji - ani nevyzvedlo) intelektový potenciál své podpůrné komunity, je trestuhodný sám o sobě. Podobně jako ona výzva emeritních studentů, kteří snad nikdy opravdu nepochopili, že vzbudí-li číkoli vážnou naději v nápravu věcí pro občana důležitých a poté jimi podepsaná očekávání opustí, jsou vinni uvedením druhého v omyl. Připouštím - nikoli de iure. Impuls´99 však výzvu podpořil bez výhrad a bez konzultací se "zázemím".

Sdružení (roz. Impuls’99) se prezentovalo občansky, ... vytvořilo svým ”Prohlášením” iluzi komunit, usilujících o kultivaci správy věcí veřejných tam, kde toho bude třeba nejvíce a poskytne extrakt svého kolektivního vědění tam, kde to bude občanu nejprospěšnější. A že vybuduje svého druhu Hyde Park, kam bez ztráty kytičky rád zajde na kus debaty kdokoli - profesionální politiky nevyjímaje. Ano, předpoklady pro to zde byly.

Zrušil jsem svůj podpis až poté, co mi bylo naprosto jasno,

Jaký tu rozdíl mezi Impulsem´99 a jím kritizovanou praxí politiků, nepříliš šťastně, ale přece jen, legitimně zvolených? Zrušil jsem tedy svůj podpis poté, co mi bylo naprosto jasno, že jako občan budu znova pouhou stafáží mně dodnes neznámé skupinky lidí, kteří mne potřebovali pouze pro image svých činů a kteří ode mne nežádali ani členské příspěvky (možná také) proto, abych se neptal po svých právech, která bych si tím legitimně "zakoupil".

Impuls´99 v závěru roku 99 tuto svou nemohoucnost pochopil, prezentoval ji spíše jako nedostatek peněz a se značným odstupem času (jaro 2000) zbylým signatářům poděkoval a doporučil (což by jistě nikoho z nich nenapadlo), scházet se v menších, "nějak" územně a "nějak" tematicky členěných kolegiích. Výzvu k nové registraci sympatizantů, jak by to po tak zásadní "změně na dvorci" bylo jistě korektní, Impuls´99 nevydal dodnes.

Kromě Impulsu´99 existuje ještě Studentská sekce Impuls´99, dříve StImpuls´99. Byl jsem tehdy v pokušení, zopakovat myšlenkový pochod jeho zakladatelů a založit polo-žertem sdružení S(enior)Impuls´99 na základě faktu, že obě skupiny jsou živy značně ze státního rozpočtu, obě jsou (jako celky) zájmová uskupení a pokusit se (velmi vážně) sbližovat jejich vnímání vzájemné závislosti, potřebu vzájemné, mezigenerační podpory.

Mýlím se příliš, pravím-li, že tyto dvě skupiny musí uživit ta třetí - produktivní? A že společným cílem výše zmíněných je (respektujíc potřeby těch, kteří jsou na pomoc odkázáni nejvíce) všemi silami a i svou dočasnou skromností podporovat zmenšující se produktivní skupinu tak, aby umožnila důstojný život všem?

Nepodsouvejte mi, prosím - byť nechtěně - žádné -izmy. To opravdu není o – izmech. To je uvažování o cestách z dnešního společenského, chcete-li občanského klimatu, které dříve, či později pochopí, že se musí dobrat svých společných priorit. A jen tak bude schopno korektně předložit voleným orgánům země svou "společenskou objednávku" - byť za cenu revize volebních programů.

Povšimněte si, prosím, zcela objektivně, jak jsou politické strany v měnícím se prostředí nuceny samotnými svými voliči předstírat, že se drží svých volebních programů a vydávat tuto rigiditu za přednost. Tím se politických stran nezastávám, jen konstatuji jejich operační prostor. Že to řadě politiků vyhovuje, je nabíledni. Že se za svou individuální nemohoucnost tento stav změnit, mnohý z nich v soukromí stydí, mohu na svou čest potvrdit.

Zajásal jsem proto, když jsem v prohlášení dnešní Studentské sekce Impuls´99 objevil deklaraci "prostoru pro mezigenerační diskusi". Ostatně je to jejich budoucnost a jakkoli jako rodič vím, že je lidská zkušenost téměř nepřenositelná, ohlásil jsem se u mluvčích s prosbou o pozvání, jehož se mi promptně dostalo. Připadal jsem si v prostorách v Josefské nádherně spiklenecky, dokud mi tam nezaskřípal falešný tón. Odešel jsem, abych si vše promyslel. V každém případě jsem cítil, že zde, a zatím (konec r. 99) není na vyjasňování prostor.

Vážený pane profesore,

před Vaší přednáškou v Hradci Králové letos v květnu na téma "Občanská společnost a politická kultura" jsem Vás oslovil e-dopisem a přílohou s prosbou, abyste nenechal publikum na pochybách, že pojem "občanská společnost" je téma neobyčejně obtížné a žertem jsem Vám popřál mnoho zdaru při jeho provázání s podobně "vděčným" tématem druhé části. Dovolte, abych se připomněl doslovnou citací:

"Jak pojednáte téma Politická kultura, jsem v tom nejhezčím slova smyslu napjat. Kdesi jsem četl snad 8 - 10, autorem tzv. ”iracionálních idejí” typu : ”Lidé by si měli více pomáhat ...”, atp. Politická kultura tam ještě bezpečně nebyla. Přeji Vám inspiraci. Závěrem důvod mého oslovení: Impuls´99 mne - jak jsem zmínil - se všemi jeho (odpusťte slovo) ”přihlášeními se”, konzultacemi, nezvládanou komunikací i snad opravdu tendencí k jakémusi ”elitění” a naposled svou redefinicí a kulturou její realizace nepotěšil.

Diletantství některých počinů Impulsu´99 mu přesto budiž ke cti - politická obratnost by mne zde možná mrzela více. To je ovšem stále můj problém.

To podstatné vidím v tom, že je Impuls´99 ”ustát” dnešní stav věcí lidem již povinen. Nesvede-li to, má každý následující pokus o občanskou iniciativu handicap, jaký si dovedete představit, vážený pane profesore, nejen Vy. Jsem pomyšlením na každý takový následující pokus zděšen. Jistě, předpokládám, že účel Vaší mise moje obavy zahrnuje. Přeji Věci i Vám osobně plný úspěch."

Konec citace.

Prvou část jste, pane profesore, pojednal se šarmem sobě vlastním, ovšem s nadhledem, kde praktický, "obyčejný" dotaz neměl smysl. Zašel jsem za Vámi proto po projevu, abych se poptal proč, a při té příležitosti jste mi řekl, že se Vám relevantní (byť pouze inspirativní) přílohu (krátký Hanleyho text) nepodařilo otevřít. Krátce jsme s oboustrannou pochybností zmínili novou aktivitu našeho společného známého a rozešli jsme se, aniž jste mi podal ruku, což několika lidem neuniklo.

Velmi se mi líbila charakteristika jedné studentky mediciny, která Váš projev shrnula: "To víš, moc chytrá z něj nejsem, ale řekl to moc hezky". A zasnila se. Blahopřeji, jako rétor jste vynikající. Naopak se mi nelíbila Vaše odpověď na dotaz starší ženy, vystřelený do závěru "politické kultury" poněkud neorganicky; zda byste "přijal" prezidentský stolec. Vaše odpověď byla velmi podobna té, uvedené v "Poledni" - kdyby, ... tak … resp., (cituji:) "... to musí přijít samo".

Vážený pane profesore,

nechci prezidenta, který se o tento úřad není ochoten tvrdě utkat proto, že je hluboce přesvědčen, že právě on miluje tento národ tak, jako nikdo jiný a je schopen předložit mu vizi, která mu vlije novou sílu do duší, ztrápených a pokřivených snad všemi experimenty tohoto století.

Nechci prezidenta, který (promiňte nadsázku) "by o věci uvažoval", až bude reálně v dohledu. Nepoznával jsem v té debatě ostatně ani moderátorem trapně "vyvolaného" pana profesora Klause, od kterého jsem naopak čekal jasné ”ano", i kdyby zveřejněním takového úmyslu neměl "za lubem" nic víc, než případným uchazečům o důvěru národa náležitě "zvednout laťku".

Nejsem nadšen ani panem prezidentem, který již dnes sám nepodněcuje potenciální uchazeče k jasně formulovaným vizím o budoucnosti země. Mohl bych snad-snad omluvit potenciální uchazeče jakýmsi iracionálním ostychem, ale zda se prezident republiky zabývá otázkou svého nástupce, netuším a ani se nedomnívám, že by právě toto musela být věc veřejná. Ačkoli, proč ne? Jen je mi smutno, že tvorbu Vize, iniciuje málo, či vůbec ne - čehož důsledkem může být, že se znova o Stolec přihlásí lidé, kteří důstojnosti tohoto aktu nepřidají.

V -ostatně celkově matné- polední rozpravě, k níž se tímto vracím, jste uvedl několik tvrzení, z nichž druhé (o tom, že "to" musí přijít "jaksi" samo) jsem uvedl. Bojíte se prohry, pane profesore?

Výrazněji a negativně na mne zapůsobila Vaše zdánlivá sebejistota, s níž jste prezentoval nynější obecně prospěšnou společnost (nikoli tedy Občanské sdružení, jehož Stanovy jsou na serveru impuls99.cz stále) jako - cituji po paměti, ale snad sémanticky naprosto přesně - "Impuls je ... jádro, okolo kterého jsou sdruženi jeho signatáři a sympatizanti".

Pane profesore, Vy jste v ten moment nevyslovil nepravdu. Vy jste vyslovil pravdu, kterou, bohužel, nejste dále schopen kvantifikovat. Navázal jsem v prvé vlně euforie mnohé cenné kontakty a vím, jaká je aktivita těch lidi dnes. Byl jsem přítomen jinému pokusu, svolat signatáře a sympatizanty způsobem, kterému věnoval pořadatel hodně sil. A viděl jsem věru bídný výsledek.

Pane profesore Halíku, táži se veřejně, proč jste po redefinici hnutí Impuls´99 nenechal průkazně přezkoumat počet signatářů? Proč jste v debatě "V pravé poledne" dne 9. července 2000 užil odkazu na tak - de facto - vágně vymezenou množinu lidí?

Děkuji touto cestou pánům Pavlu Holbovi a Miroslavu Žákovi za jejich pomoc a podněty.

Stvrzuji soulad kontextu excerptu s originálem. Jaroslav Sever, sever@comp.cz; 21.července 2000.


Elektronické knihy

(z článku Daniela Anýže v MF Dnes 14.7.2000 vybral -pH-)

Profesionálové od firmy MicroSoft soudí, že v roce 2020 budou lidé číst v tištěné podobě jen 10% textů. Devadesát procent toho, co lidé čtou, budou číst v elektronické podobě. Už dnes přibývá ve světě (hlavně v USA) těch, kdo si raději text vyhlédnuté knihy stáhnou z internetu do svého počítače nebo čtecího zařízení, než aby si šli knihu koupit do knihkupectví. Toto "stáhnutí" textů není zadarmo. Za elektronicky nejprodávanější knihu - novelu Stephena Kinga s názvem Riding the Bullet (Řízení kulky), kterou vydalo v elektronické podobě nakladatelství Simon & Schuster letos v březnu 2000, - platil každý ze zájemců (jen za první dva dny po vydání jich bylo půl milionu) za její stažení dva a půl dolaru (tedy našich necelých 100 Kč).

První elektronická čtecí zařízení se objevila na americkém trhu v r.1997, ale tehdy bylo k dispozici jen málo elektronických knižních textů. Teprve rozvoj internetu a rozmach elektronických knihkupectví připoutal zájem nakladatelů a polovině roku 1999 přišel zásadní zlom : silné firmy se začaly propojovat do podnikatelských řetězců s cílem vytvořit trh elektronických knih. Dnes stojí čtecí zařízení eRocketBook firmy Nuvo Media necelých 200 dolarů (skoro 8000 Kč). Poslední zmíněná firma nabízí elektronické texty čitelné na tomto jejím zařízení a navázala spolupráci s newyorskými nakladatelstvími Random House a Simon & Schuster.

Na podzim 1999 vstoupil na pole elektronických knih i softvérový gigant - firma MicroSoft, která oznámila, že uvede na trh nový produkt "MS Reader", který má elektronickému čtenáři nabídnout, že na displeji (obrazovce) se bude zobrazovat kvalitní písmo, co nejpodobnější tištěným literám. Před několika dny oznámila mediální společnost Time Warner vytvoření speciální divize elektronického nakladatelství. Jedním z prvních elektronických titulů v němčině, které nabízí koncern Bertelsmann ve spolupráci s dvěma desítkami německých nakladatelů, je úspěšná kniha Franka McCourta Andělčin popel (tiskem vyšla i česky). Problematice elektronických knih je věnována internetová stránka www.ebooknet.com.

Ve Spojených státech se z dlouhodobého hlediska nejvíce prodávají elektronické náboženské texty. Elektronickou bibli si například koupilo více než milion Američanů. Taková bible má oproti tištěné své nesporné výhody: na čtecím zařízení si můžete a) vybraná místa (citáty) zkopírovat do vlastních souborů (takže nemusíte citáty vypisovat), b) doplňovat k textu vlastní poznámky, c) vyhledat synonyma či výklad k archaickým výrazům.

Úspěšný elektronický spisovatel Stephen King před pár týdny oznámil, že hodlá na své internetové stránce prodávat postupně po kapitolách (v rozsahu 5000 slov) svůj román za cenu 1,5-2,0 dolary (60-80 Kč) za kapitolu. Tím by se obešel bez nakladatele a celá tržba by připadla jemu jako autorovi.

Firma MicroSoft založila cenu s prémií ve výši 100.000 dolarů pro nejlepší literární dílo šířené v elektronické podobě. Ke spolupráci získala řadu nakladatelských domů (např. Random House a Penguin) a do poroty, která rozhodne o udělení této ceny, získala intelektuální celebrity jako jsou například historik a spisovatel Daniel J.Boorstin, spisovatel a vysokoškolský profesor z Harvardu H.L. Gates, spisovatel Walter Mosley či prezidentka Americké knihovny (Library of America) Cheryl Hurleyová. Cena bude udělována na frankfurtském knižním veletrhu v říjnu 2000.

Jihlavská firma Neknihy (provozovatel Pavel Machek) nabízí dnes na svém serveru www.neknihy.cz zhruba sto padesát knih od stovky různých zdejších autorů. Obvyklá ceny jedné "neknihy" činí zhruba padesát korun - z toho dostane autor asi polovinu. Zákazník pošle peníze na účet firmy (složenkou nebo převodem) a firma odešle vybranou knihu zákazníkovi elektronickou poštou. O polovinu nabízených titulů dosud neprojevil žádný zákazník zájem. Machek je přesvědčen, že čas elektronických knih u nás přijde, až budou na našem trhu k dostání cenově dostupná čtecí zařízení, která budou mít váhu a velikost stejnou jako běžná tištěná kniha. Do čtecího zařízení se nahraje pár tisíc stran literatury, kterou bude možné číst v tramvaji či v posteli.

Také pražský Knižní klub (www.knizniklub.cz) je natolik technicky připraven na nabídku elektronických knih, že by mohl letos na podzim s nabídkou a prodejem začít.

Na internetové stránce www.zlin2000.cz umístil spisovatel Miloš Zapletal svůj ještě ne zcela dopsaný román Půlnoční pěšci, který vydá v tištěné podobě nakladatelství Petrov v říjnu 2000. Skoro sto uživatelů si jej už stáhlo (patrně zdarma - Zapletal mluví o propagaci literatury) do svých počítačových pamětí.

Jan Čulík o internetu v BL 20.7.2000

Internet osvobozuje společenskou komunikaci. Internet je svou podstatnou médiem podvratným a emancipujícím. Má potenciál rozrušovat konvence a bourat stereotypní myšlení. Internet se v poslední době projevuje jako nesmírně demokratizující nástroj komunikace, a to nejen v žurnalistice, ale i v podnikatelské sféře.

Tento osvobozující vliv má internet i v západních společnostech (viz americký The Drudge Report), a má v nich na tradičnější média vliv kladný (otevírají se témata, o nichž se dříve mlčelo - viz stránky mezinárodních protestů proti bombardování Jugoslávie) i záporný (pod tlakem internetu dochází k určité bulvarizaci tradičních sdělovacích prostředků, ke "znormálnění" pornografie, která dříve byla jen okrajovým rysem života). Důležité je, že mohou publikovat i profesionálové, kteří nemusejí být nutně vázáni tržními ohledy - už nejsou nutně zotročováni majiteli a nutností vydělávat.

Důležitou a velmi vlivnou roli v tomto smyslu hraje "narrowcasting" (úzký rozhoz) - publikační činnost, soustředěná na relativně úzké zájmové skupiny (třeba lidí, zajímajících se o Českou republiku), které dokáže internet sloučit do jednoho společenství z celého světa. Jejich vliv je pak obrovský. - Doslova třaskavý vliv má a může internet mít ve společnostech postkomunistických či ve společnostech autoritářských - které se také (Čína, Saúdská Arábie) nyní snaží svobodný hlas internetu blokovat.


Fotbal - hrozba demokracii ?

(podle článku britského historika a spisovatele Paula Johnsona v britském týdeníku The Spectator ze dne 10.6.2000 - český překlad vyšel v Lidových novinách 1.7.2000)

Herbert Spencer prý říkával: "Když někdo hraje dobře kulečník, je to známka špatně prožitého mládí." Paul Johnson dodává: "Zaujetí fotbalem je v podstatě důkazem opožděného vývoje osobnosti". Intelektuálové, kteří učeně píší o této brutální hře, politici, kteří podlézají voličům předstíranou podporou místním mužstvům, finančníci, kteří kupují kluby, aby odvrátili pozornost od svých defraudací - taková pokrytecká jednání zasluhují pohrdání.

Ze všech praktik, které Británie exportovala do světa ve dnech své imperiální slávy, je fotbal tou nejméně obhajitelnou. Stala se z něj metla lidstva a je zodpovědný za rostoucí projevy násilí víc než hollywoodské filmy a televize.

Dnes v něm převládlo brutální chování, což je možná teprve začátek dalšího neblahého vývoje vzhledem k tomu, že si tuto hru osvojuje stále větší počet národů, že cestování letadlem je stále dostupnější, že sdělovací prostředky vybičovávají své diváky, posluchače a čtenáře do stavů šílení, takže i ti, kdo se dosud drželi vpovzdálí, se připojují k davovým scénám a bitkám. Lze očekávat, že časem zavrhnou Spojené státy vlastní elitářskou formu fotbalu a přistoupí na jeho plebejskou verzi. Krátce poté lapí mor fotbalu do svých tenat i dvě miliardy Číňanů a Indů.

Fotbal se hrál už ve starověku, jak se dozvídáme z Homérova díla, ve kterém píše, že "nechycený míč probudil spícího Odyssea". Číňané, a také Japonci, hráli fotbal dávno před Kristem s měchýři či kůžemi naplněnými srstí nebo vlasy. Fotbal se hrál i v předrenesanční Florencii pod názvem calcio čili kopání.

Veškeré staré záznamy od prehistorie až do 19. století vypovídají o primitivismu fotbalu.

Všechny hry vyvolávají vášně, které mohou vyústit v násilí. Proto se všechny dávné vlády pokoušely fotbal zlikvidovat. První doložený zákon proti kopané zavedli v Anglii v době Richarda II., který se zapsal do historie zavedením kapesníku a trojhroté vidličky. Možná, že jeho prosazování slušného chování a nechuť k fotbalu byly příčinou jeho odstranění z trůnu a zavraždění - shodou okolností na Pontefraktském hradu v hrabství Yorkshire - v ponuré díře, která se dnes stala srdcem fotbalového dění.

I následující anglické vlády fotbal zakazovaly až do dob krále Karla II., kterému se fotbal rovněž hnusil, avšak zdá se, že od zákazu fotbalu musel v zoufalství upustit, protože tato hra získala na nějaký čas podporu u radikálního protestantského duchovenstva jako protiváha nespoutanému veselí, které doprovázelo katolické masopusty.

Každé anglické město mělo vlastní pravidla, kolik mužů se může hry zúčastnit, avšak v mnoha městech nebyl počet zúčastněných vůbec omezen. V městě Derby hrálo fotbal na každé straně obvykle pět set mužů a někdy i (například ještě v roce 1820) více než tisíc. Na počátku "zápasu" se taková zábava pod širým nebem nazývala "uctivou hrou", v jistém stádiu však byla vyhlášena "drsná hra" - a nastal lítý boj.

Jeden z prvních záznamů o fotbalovém zápase, napsaný Josephem Struttem v roce 1801, uvádí, že hra se na některých místech "pozvolna dostává do varu" a poté "se hráči bez nejmenších ohledů navzájem kopou do holení". Rovněž ve variantě kopané v městě Norfolku měl "zápas" nazývaný "táboření" dvě stádia: počáteční "kopací tábor" (férová hra) a závěrečný "divošský tábor" - otevřený boj. Během hry se totiž konzumovalo obrovské množství piva a jablečného vína, což postupně vyvolalo divošské, bezohledné chování (hráčů a zřejmě i diváků).

Od začátku 19. století začalo proti kopané vystupovat duchovenstvo (zejména metodisté a evangelíci), zvláště proti hraní kopané o poutních víkendech. Metodisté organizovali modlitební "táborová shromáždění", aby fotbal potlačili. V roce 1823 proběhlo takové shromáždění v Prestonu s cílem zmařit tradiční zápas mezi Prestonem a Hedenem. Fotbalové zápasy byly příležitostí, kdy mohla chátra dělat výtržnosti, aniž by se příliš musela obávat zásahu jízdního vojska.

Jeden divák zápasu v Derby napsal: "Znám jednoho fotbalového hrdinu, kterého nosili ulicemi na ramenou ..., ačkoliv se charakterem podobal řeznickému učni. ...Je to chrapounský sport."

Za starých časů probíhala hra na rozlehlých terénech obecní půdy, přičemž cílem bylo zmocnit se míče a vrátit se s ním (dokopat ho?) triumfálně do města, které tím zvítězilo.

Zabírání půdy pro tyto akce však začalo překážet využívání pozemků, a tak se zábavy pod širým nebem začaly konat na regulérních hřištích, a to především ve městech. Tím však hrozba páchání násilných činů vážně vzrostla.

Sir Walter Scott se proto rozhodl zcivilizovat hru tím, že jí dodá punc venkovská šlechta. Ta měla zavést jednotná pravidla a zajistit jejich dodržování jako tomu bylo při dostizích nebo kriketu. Dne 5.12.1815 zorganizoval Scott pravděpodobně první moderní fotbalový zápas v Carterhaughu v Ettrickském lese, kde měl právo hospodaření, na který přišlo dva tisíce diváků. Proti sobě stanula mužstvo Selkirku, za něž se zaručil Scott, a mužstvo Yarrowa, za které ručil hrabě z Home, za povzbuzování fanoušků, kteří drželi transparenty a vlajky svých týmů. Výkop provedl nejvyšší místní představitel vévoda z Buccleughu.

Dnes je zřejmé, že Scottův pokus vnést do fotbalové hry ušlechtilost nakonec úspěšný nebyl. Již to není sport, ale průmysl, v němž se hraje kvůli penězům, moci a vlivu, kvůli ješitnosti, a kvůli národnostní a rasové nadřazenosti. Fotbal přitahuje naprosto stejný druh mladých lidí, jaké získávali do svých řad nacisté a komunisté, když bojovali o moc v Německu ve dvacátých letech. Současné obrázky anglických a tureckých fanoušků, jak se perou v Kodani, jsou k nerozeznání od momentek z pouličních bitek v Berlíně v oné skličující době.

Pokusy ukáznit tyto surové jedince jsou odsouzeny k nezdaru, protože víme z historie, že brutalita ke kopané neoddělitelně patří. Ale ani pokusy o zrušení kopané v historii k ničemu nevedly. To však neznamená, že by se slušní lidé měli nutit fotbal milovat, a že by se měli starat o výsledky fotbalových klání.