zpravodaj KAN č. 57

informační bulletin Klubu angažovaných nestraníků červen 2000

e-mail: kan@ms.pragonet.cz

webové stránky: http://www.kan.cz

finanční příspěvky složenkou (typu A) na konto vedené u IPB, a.s., Praha 4, číslo účtu: 71378/5100, název účtu adresáta: Klub angažovaných nestraníků, konstantní symbol: 0558

REDAKCE: PAVEL HOLBA (02.2448 5001)

textové příspěvky v T602 (.602) nebo Word (.doc) zasílejte na e-mail: pavelh@imip.monet.cz


NEPRODEJNÉ

O B S A H

Usnesení ÚR KAN (ze dne 13.5.2000)

Víkend nestraníků (A. Šimek)

Programové prohlášení Českého národního sdružení - ČNS (komentář P. Holba)

Tradice českých klubů (P. Holba)

Češi, Evropa, stát, národ a dějepis (P. Holba)

Česká republika si musí vytvořit svou image (P. Holba)

Volby se blíží (P. Holba)

Knihovna Libri prohibiti Jiřího Gruntroráda na Senovážném nám. (P. Holba dle informací z článku P. Hlavatého v časopise "Patron" č. 9/2000)

Nové hnutí

Z webových stránek Nového hnutí na adrese www.pospolitost.cz

Otevřený dopis představitelům moci zákonodárné, výkonné a soudní

Strana mírného pokroku v mezích zákona (dokument z listopadu 1989)

Sokol a XIII. všesokolský slet (příloha týdeníku Rodina, upraveno)

Politický systém České republiky (www.psp.cz)

Parlamentní budovy (www.psp.cz)

Faksimile některých historických dokumentů o vzniku české státnosti (www.psp.cz)


Usnesení ÚR KAN ze dne 13.5.2000

ÚSTŘEDNÍ RADA KLUBU ANGAŽOVANÝCH NESTRANÍKŮ

U S N E S E N Í

7. zasedání Ústřední rady KAN

ze dne 13.5.2000

Ústřední rada KAN

  1. vzala na vědomí aktivity olomouckého KAN ve věci senátora Ing. R. Salzmanna

  2. vybízí MK, aby navazovaly styk s poslanci a senátory v místě svého působiště ve smyslu článku zveřejněného ve Zpravodaji č. 56 na straně 4.

  3. se zabývala institucí ombudsmana a konstatovala, že tato v základech užitečná instituce vyžaduje v podmínkách naší společnosti řadu pojistek proti jejímu zneužití

  4. stanovuje termín slavnostního zasedání ÚR k 10. výročí obnovení činnosti KAN na 7. října 2000

  5. stanovuje termíny dalších řádných zasedání ÚR do konce roku 2000 na soboty: 26. srpna, 23. září, 7. října, 21. října, 18. listopadu + RRK a 16. prosince 2000

  6. stanovuje výjezdní zasedání ÚR na 24. června 2000 v 10.30 hodin v Motorestu "Zájezdní dvůr" v Čáslavkách nad Jaroměří (u Náchoda)

Holba, Los


Přítomni: Bezděk, Domlátil, Holba, Jasinková, Los, Machač, Šimek, Matějka, Zimmermann

Omluveni: Kocourek

Termín nejbližšího řádného zasedání ÚR KAN:

24. června 2000 v Motorestu "Zájezdní dvůr" v Čáslavkách u Náchoda od 10.30 hod - náklady si každý hradí sám ze svého.


Víkend nestraníků

spojený s výjezdním zasedáním Ústřední rady KAN

(Antonín Šimek, MK Hradec Králové)

Koná se ve dnech 23. - 25. června 2000 v motorestu "ZÁJEZDNÍ DVUR" v Čáslavkách - Dolany u Jaroměře.

Motorest je na hlavní silnici směrem na Polsko a Náchod, 2 km za Jaroměří. V areálu motorestu je mimo restaurace a salonku také možnost parkování, kde je místo asi pro 15 aut. V prostorách určených ke stanování je zahradní restaurace s dětským koutkem a malým bazénkem na osvěžení. Proto plavky a další podobné vybavení i pro vodní osvěžení nemusí být, samozřejmě s ohledem na vývoj počasí, vůbec zbytečné.

Společný víkend nestraníků je určen pro přátelské setkání rodin a přátel členů Klubu angažovaných nestraníků. Také je určen pro přímé setkání členů Ústřední rady se členy klubu KAN v místě. Zde, v příjemném prostředí neformálních rozhovorů, může vzniknout a být prodebatováno mnoho různých názorů a nápadů pro další činnost MK. Proto prosíme členy Ústřední rady, aby se, pokud možno, zúčastnili v co nejvyšším počtu a zdrželi se co nejdéle, minimálně však od soboty až do sobotního večerního posezení.

P r o g r a m  v í k e n d u

pátek 23.6.2000 - sjíždění a zabydlování účastníků společného víkendu. Večer možnost posezení v motorestu. V případě nutnosti bude možno, pro bydlící mimo motorest, svoz i rozvoz zajistit po dohodě na telefonních číslech: 0603-284844 (Antonín Šimek), nebo 0603-149964 (Ivan Šimek - majitel motorestu)

sobota 24.6.2000 - možnost celodenních výletů po okolí. Případně odpočinkové posezení a slunění s vodním osvěžením v zahradní restauraci. Na večer je připraveno posezení v zahradní restauraci spojené se zábavou při lázeňské hudbě z Velichovek, kterou řídí náš člen KAN v Jaroměři, Jan Petira. Jeho přítomnost je v tuto chvíli ještě nejistá, neboť se pokouší zajistit předem již smluvně sjednanou svatbu. V případě neúspěchu by byla náhradním programem tichá reprodukovaná hudba, při které by zase bylo možné lépe si pohovořit. Ústřední rada si zajistí během dopoledních a odpoledních hodin svoji výjezdní schůzku, časově s přihlédnutím k potřebám těch, kteří přijedou až v sobotu a v sobotu budou muset také odcestovat. Toto zasedání může popřípadě pokračovat také večer před posezením v zahradní restauraci.

neděle 25.6.2000 - možnost celodenního výletu podle níže uvedené nabídky či vlastního uvážení a nebo posezení a slunění v areálu zahradní restaurace.

U b y t o v á n í

  1. ve vlastním stanu v areálu motorestu u zahradní restaurace

  2. v hotelích v Jaroměři: 2,5 - 3 km , (40 minut chůze, nebo odvoz na výše uvedených telefonních číslech pana Antonína Šimka nebo pana Ivana Šimka) a to:

Z á j e z d y  p o  o k o l í  m o t o r e s t u

Josefov spojen s Jaroměří - krásné, výstavně opevněné mrtvé město, opuštěné Sovětskou posádkou a nyní obydlené převážně Romským obyvatelstvem. Zajímavé obranné podzemní kasematy z dob Marie Terezie, které nebyly nikdy použity.

Česká Skalice vzdálená 15 km - Babiččino údolí, Muzeum a škola Boženy Němcové, velká vodní rekreační nádrž "Rozkoš"

Náchod vzdálen 20 km - Náchodský zámek, Dobroušov - hraniční obranná podzemní pevnost nad Náchodem

ZOO Safari Dvůr Králové vzdáleno 20 km - po cestě před Dvorem Králové zámek Kuks generála a poté hraběte Sporka, který zaměstnával geniálního sochaře Matyáše Brauna, jenž zde zanechal řadu soch lidských vlastností a neřestí. Nedaleko v lese vytesal přímo do skály skupinu soch nazvanou Betlém u vesnice Žíreč u Dvora Králové.

Malý okruh dvou krásných zámků - Nové Město vzdálené asi 15 km, krásné náměstí a zámek s překrásnou zahradou, který byl modernizován a obydlen rodinou Bartoňů až do okupace komunistickou zlodějskou bandou. Dobruška vzdálená7 km po cestě do Opočna. Náměstí s hezkou radnicí uprostřed a s obchodem F.L. Věka. Opočno vzdálené 4 km, velmi bohatý zámek Colorédo-Mansfeldů ve stálém restitučním řízení.

Teplicko-Adršbašské skály vzdálené 40 km - dvě překrásné trasy pískovcových skal. V adršbašských skalách a u jezírka byla filmována pohádka O třech princích. Možné je zvládnout obě trasy za den.

D o p r a v a

Dopravní spojení je možné uskutečnit vlakem i autobusem převážně s konečnou v Jaroměři. Z autobusového nádraží je to do motorestu asi 2,5 km na Náchod, z vlakového nádraží jsou to 4 km. Po příjezdu do Jaroměře použijte spojení mob. telefony buď na pana Antonína Šimka nebo pana Ivana Šimka (tel. 0603-284844 nebo 0603-149964), kteří přijedou autem s logem KAN za předním sklem. Z Prahy aut. nádraží Florenc můžete jet autobusem směr Náchod, který staví v Jaroměři, můžete jet také vlakem do Hradce Králové a dále podle spoje uvedeného na jízdním řádu.

Veškeré náklady si hradí účastníci sami, pokladna KAN se na této akci nebude podílet.


Někdy v dubnu jsem se dozvěděl o iniciativě směřující k založení občanského sdružení s názvem České národní sdružení (ČNS), na které se podílí mj. Ing. Dalibor Plichta - člen Přípravného výboru KAN z roku 1968. Zajímal jsem se a byl jsem pozván na setkání iniciátorů. Získal jsem tam návrh Programového prohlášení ČNS, který mne přivedl k úvahám o tradicích českého národa a o jeho perspektivách v nadcházejícím třetím tisíciletí. -pH-

Programové prohlášení Českého národního sdružení - ČNS

ČNS vzniká z naléhavé potřeby uvědomit si, vymezit, prosazovat a hájit kulturní, hospodářské a politické národní zájmy.

Starost o ně považujeme za legitimní a nezadatelné právo, ale i za samozřejmou povinnost, a to právě v současné době zejména s ohledem na postupující globalizační procesy. Ty činí péči o národní zájmy ještě naléhavější.

Chceme hájit vymoženost národního státu jako nezávislého a svrchovaného společenství jazyka, kultury a dějinné zkušenosti. Národní stát považujeme za nejvýhodnější politický rámec rozvoje národa a plného uspokojování jeho duchovních i hmotných potřeb jak uvnitř státu, tak i na poli mezinárodním.

Národní uvědomění je pro nás přirozeným plodem kulturního vývoje lidstva a stává se zdrojem nezbytné solidarity. Je nezpochybnitelnou civilizační hodnotou.

Dnešní vztah k národní identitě je jiný než byl než byl na počátku devatenáctého století. Jeho cíle musí být sociální, mít na zřeteli zdraví, bezpečnost, vzdělanost a prospěch celého národa, všech jeho vrstev.

Hlásíme se k oněm kořenům a tradicím českého vlastenectví, pro něž byl příznačný důraz na vzdělanost a kulturní i hospodářské povznesení národa. Vycházíme z humanitních ideálů TGM, na nichž spočívá národní svoboda a nezávislost. Proto je našemu národnímu cítění naprosto cizí každé vyvyšování nad jiné národy a každé sobectví na úkor jiných národů a menšin.

Své úmysly chce České národní sdružení uskutečňovat:

  1. Odbornou prací na dílčích otázkách souvisejících s českými národními zájmy

  2. Působením na veřejnost, zejména přednáškovou a vydavatelskou činností

  3. Poskytováním svých stanovisek veřejným činitelům a sdělovacím prostředkům

  4. Spoluprací s jinými skupinami a organizacemi sledujícími podobné cíle jako ČNS a podporováním podobných aktivit

  5. Vlastní činností na poli kultury, hospodářství i politiky včetně činnosti společenské

Peněžní a jiné prostředky chce ČNS pro svou činnost získávat z členských příspěvků, darů a výnosů z vlastní činnosti.

V Praze v květnu 2000


Tradice českých klubů

(Pavel Holba, květen 2000)

V antikvariátu jsem objevil útlou knihu Josefa Kroutvora Potíže s dějinami (Prostor 1990), která byla napsána v roce 1985 a jejíž část je věnována společenskému životu v době První republiky. Jako zakladatele Klubu angažovaných nestraníků mne zvláště zaujala část věnovaná tradici českých společenských klubů. A protože slovo "klub" je součástí názvu našeho politického subjektu, domnívám se, že prvorepublikové úvahy o společenském poslání klubů budou zajímat i čtenáře Zpravodaje mimo jiné proto, že na některé z českých klubových tradic dnešní KAN do jisté míry navazuje.

Josef Kroutvor (nar.1942 studoval filosofii, historii a dějiny umění, od r.1970 pracuje v Umělecko-průmyslovém museu v Praze) ve své knize rozsáhle cituje z článků Jaromíra Johna, které vyšly v roce 1935.

Jaromír John publikoval v "Magasinu DP" z r.1935 obšírnou studii s názvem "Kluby a jejich tradice", ve které vysvětluje strukturu anglických institucí a zároveň bilancuje tehdejší snahy české. Jde mu "o kluby ...jakožto demokratická střediska v nejširším smyslu, jako promyšleně organizované útvary, jako dokonalejší vyšší a výkonnější formy společenského života, jež by mohly soustředit dosavadní naše roztříštěné hospodské pivní besednictví, jež by vytvořily potřebná styčná centra, protože celý náš veřejný život trpí nedostatkem kontaktů ..".

Klub a spolek jsou pro Johna dva zcela protichůdné útvary, klub je aktivní, zatímco spolek pasivní. Členstvo spolku se řídí pokyny předsednictva (či výboru), zatímco klub spoléhá na aktivitu každého jednotlivého člena a předsednická funkce klubu bývá obvykle čestná. Jestliže členy spolu sdružuje nějaká nadosobní idea (či záliba), pak členství v klubu je naopak veskrze osobní, klub podporuje individuální osobnost a přátelské vztahy. Klub je tedy svým prostředím a ovzduším blízký rodině, i když je společenským útvarem. Působení klubu na společnost je nepřímé, ale zato bohatější a trvalejší. Teprve společenský klub je demokratickou vymožeností a změnou malých poměrů.

Před první světovou válkou měla Praha jediný společenský klub, který se jmenoval Slavia. Ve třicátých letech má Praha čtyři společenské kluby: 1. Společenský klub na Příkopech, 2. Automobilový klub, 3. Společenský klub na Střeleckém ostrově a 4. Pánský klub v Obecním domě.

Společenský klub na Příkopě (scházel se v prostředí Dienzenhofferova rokokového Sylva-Taroucovského paláce), jehož členskou základnu tvořili převážně intelektuálové, měl v roce 1935 1200 členů. Byl klubem smíšeným - přicházely sem i ženy, obvykle v doprovodu svých mužů. Naproti tomu v Autoklubu se scházeli více podnikatelé a obchodní kruhy.

Společenský klub na Příkopech byl otevřen 5. února 1927 a jeho čestným předsedou se stal profesor Bohumil Markalous jinak spisovatel Jaromír John (1882-1952, autor Večerů na slamníku, atd). Už po měsíci sděluje John v dopise, že klub má 600 členů. Klub se brzy stal centrem pražského kulturního a společenského života, do jehož místností zavítali i významní zahraniční hosté (například v roce 1930 Igor Stravinskij).

V létě 1932 ve Společenském klubu stolní společnost "Táflrunda", která byla suverénně pánskou společností s jedinou výjimkou, kterou byla Olga Scheinpflugová (Čapek po sňatku s Olgou požádal o přijetí - a nebyl přijat!). Do Táflrundy byli přijímáni hlavně ti, se kterými byla zábava. Chodil sem Hugo Haas, Ferdinand Peroutka, Karel Poláček, Voskovec a Werich, Eduard Bass, starý Jan Herben, Jan Masaryk a řada dalších. Duch Táflrundy byl demokratický, neboť opravdová zábava vyžaduje respektování základních společenských pravidel neboli demokracie. Veselý smích je totiž spontánní projev lidské svobody.

V politické atmosféře Společenského klubu na Příkopech převažovaly sympatie k Sociální demokracii a Národním socialistům. Teprve před rokem 1938 se klub přiklonil k pravici a posléze byl za nového předsedy Josefa Schiesla arizován. To znamenalo konec Táflrundy.

John v roce 1935 ještě takové konce netušil. Věřil, že za "jednu, dvě generace vyvine se československý typ vyrovnaného člověka" s širšími životními zkušenostmi, s rozhledem po skutečnostech našich i cizích, s klidnou, sebejistou rutinou styků, s úpravností, sebevědomím a zároveň skromností a nenápadností, typ, který dovede bez násilí hladce spojovat osobní snahy s kolektivními, s tou zdrženlivostí, která musí být dlouho a vědomě pěstěna, a kterou se nelze naučit za rok či za dva podle nějakých pravidel. "Umění styku člověka s člověkem", říká John, "jsou společenské hodnoty, které se dohnat nedají, jež zrají dlouho, po několik generací soustavného pěstění".

I když John v r.1935 konec I. republiky (ten nastal v r.1938) netušil, vnímal, že do společenské zábavy se začíná plést politická diskuse, a cítil, že je demokracie ohrožena. Uvědomuje si, že "Nositelem a vykonavatelem demokratických ..řádů, nového poměru ke světu a k člověku, je nakonec vždy jedinec. Péče o člověka, jedince, o jeho vyšší vzdělanostní, mravní a formálně společenskou úroveň, je předním příkazem demokratického režimu."

Když dnes (v r.2000) po 65 letech čtu Johnovy myšlenky o demokratickém společenském životě, uvědomuji si, jak málo jsme za těch deset let od listopadu učinili pro kultivaci českého společenského života. Snad bude tento článek pro naše místní kluby inspirací, která je posílí v jejich snahách navazovat další kontakty a vytvářet ve svých městech a obcích životaschopné zárodky demokratického společenského života.


Češi, Evropa, stát, národ a dějepis

(Pavel Holba, květen 2000)

V příloze dnešních Lidových novin (20.5.2000) jsem našel článek Dušana Třeštíka "Češi a Evropa: jak vejít do tančícího domu". Dušan Třeštík je historik a esejista, který se intenzivně věnuje českým dějinám a píše o nich velmi zajímavé knihy. Byl jsem nadšen jeho "Počátky Přemyslovců" (1997) a patrně si přečtu i jeho další dvě nové knihy "Mysliti dějiny" (1999) a "Češi, jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci" (1999).

V úvodu svého článku v LN Třeštík říká asi toto: Na čtyřicet let jsme se ocitli v sovětském impériu, a to - jako jediní ve střední Evropě - ne zcela nedobrovolně. Měli jsme totiž pocit, že nás "Evropa" v Mnichově zradila, a tak jsme hledali jakousi zlatou střední cestu tak dlouho - až "spadla klec". V určitém smyslu jsme tím z Evropy vystoupili sami, i když bychom mohli tvrdit i to, že jsme byli z Evropy vystrčeni. Téma "český národ a Evropa" není z hlediska českých poválečných postojů problémem tak jednoznačným, jak by se mohlo zdát. K tomu navíc přistupuje skutečnost, že od Benešových časů "budování mostů mezi Západem a Východem" se změnila sama podstata národních států.

Národní státy jsou výsledkem více než dvousetletého evropského vývoje, který začal formováním moderních národů. K otázce vývoje moderních národů vyšla také (v r.1999) kniha Miroslava Hrocha (nar.1932) "V národním zájmu", ve které mne zaujala klasifikace moderních národů z hlediska jejich výchozího postavení v době okolo r.1800.

Tehdy totiž existovalo v Evropě jen 10 či 11 národů, pro které byl jejich národní jazyk zároveň jazykem státní správy: Francouzi, Španělé, Portugalci, Angličané, Holanďané, Dánové, Švédové, Němci, Rusové a Turci, snad (částečně) i Italové. Vedle toho existovalo v Evropě více než 30 národností - etnických skupin, jejichž jazyk nebyl v té době jazykem státní správy, i když mnohé z nich (Češi, Katalánci, Chorvati, Norové, Irové) měly ještě zbytky přežívajících institucí z dob středověkých "národních" států. Dva z těchto národů (Maďaři a Poláci) měly dokonce vlastní národní šlechtu. Některé národy chovaly vzpomínku na někdejší středověký národní stát jen ve své paměti (Srbové, Řekové, Litevci, Velšané, Islanďané aj.) a jejich ztracená státnost se často dostávala do polohy mýtu. Další velkou skupinu nestátních národů byly národy, které, které nikdy vlastní státnost nepoznaly (Lotyši, Estonci, Finové, Bretonci, Slováci, Slovinci, Makedonci, Bělorusové, Ukrajinci, Frísové, Galicijci aj.) a kterým často chyběl vlastní literární jazyk.

Formování moderního národa probíhá obvykle ve třech fázích. První fáze je obdobím učeneckého zájmu o jazyk, minulost, kulturu a životní způsob národa a často také o osobitosti obývaného území. Druhá fáze je obdobím národní agitace, kdy skupina vlastenců (obvykle intelektuálů) přesvědčuje obyvatele, že jsou příslušníky národa, který má mít stejná práva jako národ vládnoucí. Třetí fází je obdobím systematického prosazování politických práv národa, které končí dosažením cílů národního hnutí, tj. buď dosažením široké politické autonomie nebo politickou samostatností (vznikem vlastního národního státu).

Hroch naznačuje, že touto třetí etapou není obvykle formování vyspělého národa ukončeno - tak jako absolvováním školy se člověk nestává společensky dospělým. Zformovaný (vyspělý) národ má totiž mít rozvinuty všechny potřebné společenské vrstvy včetně vrstvy těch, kdo se věnují správě věcí veřejných (politice) jako svému poslání a nikoliv jen jako příležitosti k získání osobních výhod. Zdá se, že právě toto se dodnes projevuje jako handikep Čechů vůči Maďarům a Polákům, kterým ze starých časů zůstala zachována vrstva národní šlechty, pro kterou byly zájmy země (veřejný zájem) vždy nadřazeny zájmům osobním.

My se však vraťme ke klasickému národnímu státu, jak o něm píše Dušan Třeštík v LN: Klasický národní stát se opíral o svou suverenitu vojenskou, hospodářskou a kulturní.

Dnes ale neexistuje evropský stát, který by sám byl schopen účinné obrany, a proto všechny státy hledají oporu v nadnárodních vojenských svazcích a delegují na ně značnou část své vojenské suverenity. Rovněž o hospodářské suverenitě není třeba ztrácet slov. Receptem na úspěch není dnes ochrana ekonomik před cizím kapitálem, ale jeho přilákání. Iluze je možné si dělat o suverenitě kulturní, neboť lze přijímat zákony na ochranu národního jazyka nebo národní kinematografie, avšak i zde se stává marnost takového počínání zjevná.

Národní stát je v krizi, ze které není návratu. Východisko je pouze v tom, že se stát se ztrátou svých suverenit smíří, a znova vymezí své poslání - svou úlohu. Nemůže jí už být například prosazování etnické a kulturní homogenity (bezohledným převálcováním starých různic a svérázů etnických či regionálních). Odpor Skotů, Valonů, Basků či Bretaňců proti snahám národního státu vnucovat "národní" homogenitu je dnes stále více považován za legitimní. Ve skutečnosti dnešní národní státy nemají většinou na prosazení jednotné identity zájem (vnucování homogenity je spíše projevem setrvačnosti legislativního a správního prostředí) a už vůbec ne nástroje.

Národní státy po dvě století předpisovaly občanům jejich identitu - dějiny státního národa (čítankové), vštěpované dětem od první třídy, měly zdůvodnit nároky státu na samostatnost (i na případný výboj vůči sousedním státům). Dnes si společnou identitu tvoří občané sami - spontánně - z toho, co nalézají ve "skladech" (fondech) národní i globální kultury, i v "krámcích" svých lokálních, profesních či spolkových subkultur. Dělají to podle svých zájmů, které sotvakdo formuluje, natož předepisuje. Tím se národní identita nově formuje a posiluje, ale jaksi jinak a spíše nepředvídatelně. Národ je v krizi a zároveň je posílen, i když jinak než by si to představovali militantní patrioti.

O národních dějinách už není možno psát ve stylu 19. a 20. století, ale zároveň vzrostl zájem veřejnosti o národní dějiny a nakladatelé nové knihy o národní historii s úspěchem prodávají. Jsou to však "jiné" dějiny, nejčastěji záměrně protikladné dějinám "čítankovým". Historický pohyb v nově psaných dějinách již není poměřován vztahem k národnímu státu, ale vztahem k "Evropě" nebo k "civilizaci". V tomto směru je třeba hledat i odpověď na otázku české národní identity pro třetí tisíciletí, kterou před nás staví zásadní a nejspíše osudová výzva vstupu do Evropské Unie.

Profesionalizované dějepisectví, které se konstituovalo někdy kolem r.1870, opustilo romantické (mýtické) koncepce národa a soustředilo se na národní stát, chápaný jako výraz vůle národa-občanů (Francie) či národa-lidu (Německo). Toto dějepisectví snaživě podporovalo autoritu svých států a často i jejich velmocenské ambice. Teprve dějepisectví školy Annales se odpoutalo od fascinace státem či národem - sledovalo konkrétní život v jeho dlouhodobých dimenzích nezávislých na "světoborných" událostech.

Zásadní kritika základů celého dosavadního dějepiseckého konceptu přišla až zásluhou Michaela Foucaulta, který vypracoval nové pojetí studia mocenských poměrů. Jeho kritika ukázala, že stát, zvláště pak moderní stát, je odporná zrůda, která bezohledně manipuluje těmi, které donutil být jeho občany, která nestydatě vymývá mozky dětem ve školách a která vytlačuje veliké skupiny obyvatel (např. ženy) mimo své zorné pole a činí z nich vyvržence. Generace, která dosud ještě vládne světu, vnímala takové chování státu jako normální.

Dějiny státního národa byly vždy do určité míry dějinami nároku státu a jeho establishmentu na pokud možno úplné podřízení si jednotlivce-občana. S tím jak v prostředí globalizace slábne národní stát, slábne i ochota jednotlivců podřizovat se vnucované identitě.

Český národ se vymezil oproti Němcům, zejména českým, když však Němce vystěhoval, přišel o toto vymezení. Stal se občanským národem západního typu, ovšem za cenu znejasnění své identity. Je třeba hledat identitu pro nový český občanský národ ve sjednocující se Evropě. Je třeba znova objevovat české dějiny jako dějiny proměnného politicko-etnického společenství obyvatel českých zemí v interakci s evropskými sousedy a civilizačními proudy. Objevovat české dějiny jako příběh evropského civilizačního procesu, v němž jsme hráli své aktivní i pasivní role, které měly dalekosáhlé souvislosti.

O české aktivní roli v evropském civilizačním procesu před rokem 1948 málokterý Čech pochyboval. Bolševici nás však učili, že všechno bylo "vynalezeno v Rusku" a že křesťanská civilizace je překonána objevem "socialismu". Utajovali před námi naše vlastní dějiny a nahrazovali je svými historkami. Pro nápravu této devastace našeho historického vědomí se neudělalo za deset let prakticky nic. Kdo z dnešních maturantů ví, že církev Moravských bratří je nejčastějším náboženským vyznáním na některých ostrovech v Karibském moři, kdo tuší, že česká bible byla jednou z prvních národních tištěných biblí na světě, kdo si uvědomí, že české legie, byly v dějinách jediným cizím vojskem, které prošlo se zbraní celým Ruskem včetně Sibiře.


Česká republika si musí vytvořit svou image

(Pavel Holba)

Česká image nebyla dosud systematicky vytvářena. Image, kterou si ve světě kdysi vytvořilo Československo je dnes neznatelná a image České republiky je spíše negativní. Pro cizince je naše země podezřelým Divokým Východem, který má pozoruhodnou historickou atmosféru, kterou zde zanechaly románské, gotické a barokní civilizační vlny. Nízká úroveň drahých služeb, zlodějští taxikáři a číšníci tvoří ošklivou slupku, pod kterou však zvídavý cizinec často najde překvapivě přátelský, družný, laciný a pohostinný svět českých hospůdek a demokratických vztahů mezi lidmi. Žádný cizinec však objektivně nezjistí, o co se české bytí uchází - o co stojí, na čem mu záleží - o tom se totiž u nás moc nepřemýšlí.

Umíme odsuzovat a někdy i chválit (spíše osoby než činy), ale o tom, jaký stát chceme mít, co by mělo být cílovým stavem našeho občanského a národního snažení, si netroufáme přemýšlet. Cítíme se být spíše "obyvatelstvem", o které se má stát postarat, než "občany" - politickým národem, který určuje pravidla pro politiku a veřejnou správu své země. Politické demokratické instituce nám vybrali napůl samozvaní politici ve spolupráci s odborníky ze starých komunistických struktur a my se stále cítíme spíše v roli kibiců u mariáše, který nám i s fixlováním a hádkami předvádějí naši politici. Nevěříme vládě, ani parlamentu, ani svým radnicím.

Náš protiautoritářský postoj, který jsme si osvojili ve vzdoru proti Rakousku, proti Němcům a proti komunistům, nám nedovoluje být hrdými na svou vládu, ani na svou armádu a policii. Získali jsme sice imunitu vůči komunistickým lžím, ale zdá se, jako bychom tím ztratili i víru v existenci pravdy, dobra a krásy. Uvěřili jsme jen v možnost, že "šikovností" lze dosáhnout "pohody" - stavu existenční bezstarostnosti.

Jak si představujeme budoucnost českých zemí?

1. České země jako směnárna tradic a idejí mezi protestantským Severem a katolickým Jihem, mezi germánským Západem a slovanským Východem. Země vstřebávající kriticky (ale nepředpojatě) všechny civilizační vlivy. Země dávající příležitost talentům z Východu a nabízející osobnostem ze Západu možnost strávit svůj čas v inspirativním a útulném prostředí. Země, která si uchovává kontakt se všemi kulturními a civilizačními tradicemi Evropy.

2. České země jako hnízdiště tvořivých a vynalézavých part (týmů), zvídavých, vzdělaných a přemýšlivých lidí. Země s řadou prosperujících podniků a firem nabízející originální a kvalitní výrobky a služby. Země s dokonalou a funkční veřejnou správou, technickou infrastrukturou s přívětivou nabídkou veřejných služeb.

3. Země pohostinná nejen k valutovým cizincům, ale ke všem, kdo se zde bez parazitních úmyslů usadí. Země, která zprostředkovává znalost evropských kulturních a civilizačních vzorů příslušníkům slovanských a pobaltských národů, která nabízí místa na svých univerzitách talentovanému dorostu východoevropských zemí. Země, která je duchovním centrem slovanských větví evropské civilizace. Země náboženské a politické tolerance.

4. Země rozmanitých hospůdek otevřených každému. Země s komorním uspořádáním krajiny i měst. Země s kultivovanou a respektovanou přírodou, s krajinou průchodnou pro pěší i pro cyklisty, krajinou plnou půvabu protkanou místy, kde poutník nalezne pohodu a vše co potřebuje (lavičku, občerstvení, nocleh, zastávku hromadné dopravy, telefon, poštu, banku, koupání, sport atp).


Volby se blíží

(Pavel Holba)

Letošní rok 2000 je rokem volebním. Na podzim budou probíhat jednak senátní volby (obsazení 1/3 křesel v Senátu PČR) jednak volby do krajských zastupitelstev (VÚSC). Místní kluby KAN byly již v únoru vyzvány (prostřednictvím Zpravodaje KAN), aby navrhly kandidáty z řad členů KAN. Výsledek je, že nikdo z KAN nechce letos do Senátu kandidovat, což je rozumné, protože podmínkou nutnou (i když zdaleka ne postačující) pro volební úspěch v senátních volbách jsou finanční prostředky na kampaň v objemu cca půl milionu Kč na jeden volební obvod. Jiná je situace s volbami do krajských zastupitelstev VÚSC, které proběhnou v listopadu 2000 ve všech krajích kromě Prahy. V rámci sdružení NDA budou podávány kandidátky “ČSNS - Nezávislí“, na kterých budou i členové KAN, Pravého Bloku, Živnostenské strany atp. Na volitelné místo v Ústeckém kraji bude postaven za KAN náš člen ÚR B. Zimmermann. V rámci spolupráce bude třeba doplnit kandidátky do krajských zastupitelstev i na dalších - nevolitelných místech - doplnit “křoví“. Protože KAN má zájem na úspěchu těchto společných kandidátek, je třeba zajistit jejich naplnění (nenaplněná kandidátka nemá šanci na úspěch) členy KAN všude, kde máme místní kluby. Protože trváme na tom, aby všichni kandidující na našich kandidátkách byli lustrováni, je třeba shromáždit “prohlášení kandidátů“ (i těch, kdo budou dělat na kandidátkách křoví) co nejdříve. Na kandidátkách bude u jednotlivých kandidátů uvedena příslušnost k politické straně či hnutí, takže u našich členů bude uveden “KAN“. Vzor prohlášení následuje:

Prohlášení

kandidáta pro volby do VÚSC v .................. ........…. kraji

konané v listopadu 2000

Souhlasím se svojí kandidaturou ve volbách do VÚSC ..............……..

kraje na kandidátní listině “Česká strana národně sociální - Nezávislí“.

Prohlašuji, že jsem nedal souhlas ke svému uvedení na jiné kandidátce.

Prohlašuji, že mi nejsou známy žádné překážky mé volitelnosti.

Jméno a příjmení: ...........................................

Rodné číslo: ................... Datum narození: ................

Trvalé bydliště: ........................................

Povolání: ................................

Telefon do zaměstnání: ................ Telefon domů: ....……......

Členství v politické straně (či politickém hnutí): ..............................…..

Datum: .................. Podpis: ..................…….


Knihovna Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda na Senovážném náměstí

(podle informací z článku P. Hlavatého v časopise Patron č.9/2000 -pH-)

Bývalý disident a politický vězeň Jiří Gruntorád začal sbírat a šířit českou samizdatovou a exilovou literaturu od sedmdesátých let. Za opisování těchto "zakázaných" textů vyfasoval nakonec čtyři roky vězení (1980-84) a další tři roky ochranného dohledu (1985-87). Jeho ilegální knihovna byla z větší části ukryta ve sklepích a na půdách u jeho dobrých přátel, zatímco doma měl jen několik výtisků. Přesto mu jich při domovních prohlídkách mnoho zabavili. Většina byla v r.1990 vrácena, ale dodnes zůstalo několik desítek knih svázaných motouzem u Městského soudu v Praze, kde jsou přílohou jeho dávného vyšetřovacího spisu. Podobnou ilegální knihovnu měli i v Brně a také v Ostravě, kde půjčovali knihy Šavrda a Liberda, kteří si to také odseděli v bolševickém vězení.

V roce 1989 obsahovala Gruntorádova knihovna již několik tisíc titulů a po vrácení zabavených knih v r.1990 ještě narostla. V říjnu 1990 byla knihovna provizorně otevřena v Podskalské ulici v prostorách bývalého ONV Praha-západ a v dubnu 1991 bylo registrováno občanské sdružení "Společnost Libri prohibiti", která se oficiálně stává zřizovatelem knihovny. S pomocí orgánů městské části Praha 1 nalezla Společnost pro knihovnu prostory na Senovážném náměstí, kde sídlí knihovna od února 1992 dodnes.

Dnes jsou sbírky této unikátní knihovny desetinásobné oproti roku 1990. Ročně totiž přibývá víc než tisíc knih. Hlavní náplní jsou samizdaty a exilové publikace z let 1948-89, avšak najdeme zde i knihy a časopisy vydané ve Velké Británii a Spojených státech v době II. světové války, i starší krajanské publikace předválečné a malou kolekci legionářských tisků z I. světové války. Knihovna nabízí i některé tituly ze samizdatové a exilové produkce slovenské, polské, východoněmecké, ukrajinské a ruské. Audiovizuální oddělení knihovny, které vzniklo v r.1993, nabízí nahrávky nekonformní hudby i podzemních přednášek, videodokumenty a amatérské filmy. Knihovna vydala i významné publikace: Katalog knih českého exilu 1948-94, bibliografii Informací o Chartě 77 a Exilová periodika českého a slovenského exilu po roce 1945.

Problémem knihovny je dnes její financování. Ještě před několika lety (1993-98) podporoval knihovnu stát tak, že ministerstvo kultury pokrývalo svým příspěvkem 300 000 Kč ročně polovinu ročních nákladů knihovny .Dnes je však státní příspěvek nulový. Knihovna žije (celkové náklady za období 1992-98 činily 8 milionů korun) zejména z příspěvků od nadací získaných v režimu přísně zúčtovaných grantů. Počátkem tohoto roku došlo ke změně stanov občanského sdružení a na valné hromadě byla zvolena pětičlenná rada v čele s předsedou Radimem Paloušem (bývalým rektorem Univerzity Karlovy, místopředsedou Ivanem M. Havlem (ředitelem Centra pro teoretická studia - bratrem presidenta) a jednatelem Jiřím Gruntorádem.

Situace knihovny je neradostná - ministr zahraničí, ministr kultury, a ředitelka ministerského odboru literatury a knihoven dělají knihovně nepříjemnosti od svého dosazení. Nejen že knihovnu nepodporují, ale překáží jim. Vadí jim, že tady vůbec existuje nějaký zárodek občanské společnosti. Po deseti letech se kruh uzavírá - knihovna Libri prohibiti se opět jeví establishmentu jako nebezpečná. Myslím, že KAN by měl správce knihovny kontaktovat a hledat cesty, jak této knihovně pomoci.


Nové hnutí

je neregistrované uskupení jednotlivců či skupin, skládající se z laiků i odborníků, ze zájmových i náboženských kruhů a z nepolitických i politických kolektivů. Svou činností bude usilovat o vzájemné propojení všech lidí hledajících společné jednotící myšlenky a názory vedoucí ke zmírnění dopadu globální krize, záchraně života na Zemi a obnově duchovní a přírodní rovnováhy.


Nové hnutí vešlo ve známost dne 13.září 1997 morálně duchovním apelem Charta 97. Ačkoliv nebylo cílem sbírat jakékoliv podpisy ani zveřejňovat tento text v médiích, již v prvních dnech se pod něj podepsalo přes 60 lidí z celé republiky. Poté, co došlo ke zveřejnění našich aktivit, začaly chodit ohlasy v daleko větší míře. Iniciativní přátelé a příznivci se postarali o zaslání tohoto textu nejvyšším zastupitelským orgánům a orgánům státní moci. Díky jim. Na veřejnosti se častěji začaly objevovat výrazy "arogance moci" a "musíme začít především sami u sebe". Zajímavé však je, že mnozí lidé kladli důraz především na první část výzvy obsahující jen konstatování stavu a převážná negativa. Duchovně morální apel na konci teprve čeká na své naplnění.


Časem se utvořil pevný a zároveň široký názorový proud s názvem Nové hnutí, který charakterizuje úvodní definice. V současnosti má Nové hnutí osm mluvčích po celé republice. Jsou to:

- Stanislav Musil, Nové Město na Moravě - Jiří Ohnutek, Brno

- Blanka Černá, Praha - Miroslav Vápenka, Praha

- Josef Červienka, Olomouc - Ladislav Lebeda, Pardubice

- Jiří Holub, Brno - Karel Růžička, Plzeň


Proč je NH neregistrované?

Protože chceme pracovat v klidu a bez těch, co se rádi šplhají po zádech jiných. Krom toho se samofinancujeme každý i společně ze svého a podle svého, tedy nač registrace? Dále chceme komunikovat se všemi, neodvracíme se od nikoho, kdo je k diskusi ochoten. Nechceme sledovat a registrovat jakékoliv členství. Nevíme, ani nesledujeme, "kolik nás je". K čemu? Buď z našich aktivit vzejde něco dobrého nebo vše samo zanikne.


Z dosavadních aktivit Nového hnutí:

- pravidelná setkání a diskuse s občany, každou 2. sobotu v měsíci, převážně v

Brně
- účast na dosavadních dvou ročnících FORA 2000
- propojování lidí, kteří jednak chtějí něco dělat a kteří chápou, o co tu jde
- účast na veřejných diskusích týkajících se rozvoje občanské společnosti a

ekologických problémů současnosti.
- nové hnutí veřejně podpořilo výzvu Impuls 99 a Děkujeme, odejděte a dále

podporuje to, co je na nich pozitivní.
- občas pohovoříme nebo si vzájemně napíšeme s osobou veřejně činnou u nás či

v zahraničí, se kterou bychom rádi komunikovali
- dva "Pochody národního uvědomění a sebedůvěry" pořádané vždy v Praze.

(O novoluní ve Vodnáři :-) )

Kancelář: Nové hnutí, Šmejkalova 86, 616 00 Brno

Tel. 05 / 41213933, mobil 0602 940289, E mail: nove.hnuti@pospolitost.cz, Web: http://www.pospolitost.cz/


Z webových stránek Nového hnutí na adrese www.pospolitost.cz

Vážený čtenáři,

porovnej následující myšlenky se stavem současné společnosti (a samozřejmě i politiky). Ukažme si, kolik lidí, které jsme si zvolili, těmto řádkům vyhovuje. Nemáme-li je, MUSÍME JE HLEDAT!

Citáty: Mahátmá Gándhí:

“Abychom uviděli univerzálního a vším pronikajícího ducha pravdy, musíme být schopni milovat i nejbídnějšího tvora tak, jako sebe samého. A ten, kdo se o to snaží, nemůže se odvracet od jakýchkoli oblastí života. Proto mne oddanost pravdě přivedla k politice. Bez nejmenšího zaváhání a přitom se vší skromností mohu říci, že ti, co tvrdí, že náboženství nemá s politikou nic společného, neví, co je náboženství.“

“Instituce, které se nepodaří získat veřejnou podporu, nemá právo existovat.“

“Člověk, kterým zmítají vášně, může mít dobré úmysly, může být pravdomluvný, ale pravdu nikdy nenajde.“

“Mí spolupracovníci i já jsme si na základě zkušeností ověřili, že je mnoho pravdy na indickém přísloví: Jsi tím, co jíš."

“Zbabělému učiteli se nikdy nepodaří vychovat ze svých žáků hrdiny a stejně tak ten, komu chybí sebevláda, nikdy své svěřence nenaučí, jakou má sebeovládání cenu.“

“Jsem rozhodně přesvědčen, že veřejný pracovník by neměl přijímat drahé dary.“

“Rozdíly v názorech jsou užitečné tam, kde je tolerance, láska a pravda.

“Jak vysoká je daň za zlo, které člověk páchá ve jménu bohatství, moci a prestiže!“

“Spisovatel je ten, kdo dokáže probudit dřímající dobro v lidském srdci.“

“Spása národa závisí od národa samého, od jeho schopnosti trpět a obětovat se.“

“Zdá se mi, že ovládat drobné vášně je těžší, než ovládat svět silou zbraní.“

“Poznal jsem jen jeden způsob misionářské práce, a to vlastní příklad a rozhovory s těmi, kdo hledali poznání.“

Návrhy kandidátů na funkci veřejného ochránce práv od senátorů:

Návrhy kandidátů na funkci zástupce veřejného ochránce práv od senátorů:

Návrhy Prezidenta republiky:

Devatero, jaký by měl být ombudsman podle našeho názoru?

  1. nestranický, ale ne “náhle nadstranický“, tedy také nikoliv vysloužilý nebo odložený poslanec nebo senátor

  2. jeho postoje v minulosti by měly dávat signál o jeho orientaci k lidem (už někdy někomu pomáhal, i když nemusel, a jak?)

  3. měl by mít vyřešenu otázku víry a svědomí

  4. měl by mít právnické vzdělání, ale praxí práva nezkreslené vnímání

  5. měl by být doporučen klubem, tedy na jeho kandidatuře by se mělo shodnout více osob

  6. měl by mít dobré reference od nezaujatých lidí ze svého okolí

  7. při jeho volbě nesmí hrát úlohu stranické zájmy

  8. měl by mít dostatečnou osobní vitalitu a energii do práce

  9. měla by to být žena

Toto devatero vzniklo na základě mnoha diskusí s lidmi.

Je škoda, že někteří kandidáti jsou při vší úctě poměrně vysokého věku.

Je škoda, že veřejný ochránce práv bude závislý na tom, koho mu senát navrhne a sněmovna přiřkne jako zástupce a naopak.


Otevřený dopis představitelům moci zákonodárné, výkonné a soudní

My, níže podepsaní zástupci nestátních neziskových organizací, občanských a charitativních sdružení, cítíme spoluodpovědnost za morální klima společnosti, a občanská povinnost nás vede pomáhat všude tam, kam státní orgány nemohou, nebo nechtějí dosáhnout.

Jednou z takových opomíjených oblastí je pomoc lidem, kteří se přechodně nebo trvale ocitli na okraji společnosti, kam je vykázala státní moc jménem "lidu," který je zdrojem veškeré státní moci. (Ústava Čl.2)

Jsme znepokojeni a proto Vám píšeme.

Společenské a ekonomické změny, ke kterým došlo po roce 1989 vyvolaly oprávněný požadavek na rekonstrukci právního řádu, poplatného období totality. Jednotlivé oblasti pozitivního práva "s větší či menší rychlostí" reflektovaly spontánně se měnící sociální realitu. K tomu přistoupil v relativně krátké době požadavek o aproximaci práva ČR s právem Evropské Unie. Základní kodexy, občanský a trestní, prošly četnými novelami a výsledky práce rekodifikačních komisí nabudou účinnosti patrně po roce 2001.

Jednou z oblastí, která však přes mnohé novely v aplikační praxi stagnuje, je trestní právo. Dílčí novely doplňující systém sankcí o alternativní tresty k trestu OS a možnost odklonů v rámci trestního řízení nemohly plně nahradit systémové změny v trestní politice tak, aby byla srovnatelná s trestní politikou zemí EU.

Alternativní tresty jsou v demokratických státech ověřenými prostředky, jak odborně zacházet s různými typy pachatelů, jak podle míry jejich společenské nebezpečnosti, tak podle možností jejich nápravy. Současně umožňují odlehčení přeplněným věznicím. Využití těchto forem trestání považujeme jednak za projev humanizace společnosti, jednak za účinné formy zacházení s pachateli s příznivou sociální prognózou.

Alternativní tresty a odklony jsou dosud málo využívány (viz data statistické ročenky MS). Překážky v jejich aplikaci spočívají v komplikacích při jejich výkonu (např. obecně prospěšné práce), v nedostatku odborně připraveného personálu, nedostatečně organizované spolupráci mezi státními orgány, obcemi a občanskými sdruženími, která jsou orientována na práci s odsouzenými k trestu nespojenému s odnětím svobody, ale s uloženými přiměřenými omezeními a povinnostmi.

Skladba trestů uložených soudy v roce 1999 vypovídá o tradičních přístupech v oblasti sankcí. Výsledkem jsou nejen přeplněné nevyhovující věznice, ale i smutný primát v indexu uvězněných na 100 000 obyvatel a to nejen mezi zeměmi EU, ale i mezi zeměmi tam směřujícími, který dosáhl k 7.4. 2000 počtu 238 osob.

Ke dni 31.12. 1999 bylo ve VTOS 16 126 odsouzených, tedy o 1184 více, než ve sledovaném období roku 1998. Z celkového počtu odsouzených bylo cca 20 % prvotrestaných a pokud jde o délku trestu OS, stojí za pozornost fakt, že cca 2/3 odsouzených si odpykávalo trest v délce do 36 měsíců, tedy intervalu, ve kterém trestní zákon umožňuje za určitých podmínek uložení trestu podmíněného, nebo alternativního.

Nárůst vězeňské populace představuje závažný problém nejen pro VS, ale celý trestní justiční systém, a to jak z pohledu lidských práv, tak účinného působení na odsouzené.

V této souvislosti se odvoláváme na doporučení Rady Evropy, č. R (99) 22, Výboru ministrů členských států ohledně přeplněnosti vězeňských zařízení a nárůstu počtu vězněných osob, přijaté Výborem ministrů 30. září 1999 na 681. schůzi zástupců ministrů, které není dosud v české republice plně akceptováno.

Dlouho očekávaná změna trestní politiky by mohla v delším časovém horizontu napomoci nejen ke snížení indexu uvězněných, tak, aby ČR nebyla na srovnatelné úrovni se státy bývalého komunistického bloku, ale i vytvořit předpoklady pro trestní právo reflektující realitu 21. století.

První kroky byly ministerstvem spravedlnosti učiněny.

V Parlamentu ČR je v současné době je projednáván - velice pomalým tempem - návrh novely zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním. Předložená novela usiluje o odstranění základního nedostatku platné právní úpravy, kterým je přílišná složitost trestního řízení. Cílem novely je, aby při respektování požadavků zákonnosti byl pachatel co nejrychleji odhalen, usvědčen a potrestán a oběti trestného činu se dostalo náležitého zadostiučinění.

Novým, z pohledu českého právního řádu, je Návrh zákona o probační a mediační službě ČR. Ten má vytvořit legislativní a organizační předpoklady pro konstituování probační a mediační služby. Značná část alternativních trestů a odklonů není realizovatelná bez působení dostatečného počtu erudovaných probačních pracovníků. Současná nevyhovující praxe vede k nedůvěře společnosti i odborníků k alternativním trestům a odklonům. Projednání a přijetí tohoto zákona úzce souvisí se shora zmiňovanou novelou zákona o trestním řízení soudním.

Urychlené přijetí obou právních norem a jejich synchronizace v čase je prvním krokem k odstranění neutěšeného stavu v ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody.

Završením zásadní změny v trestní politice je zpracovaná koncepce nové kodifikace trestního práva. Měla by umožnit realizaci trestní politiky založené na principu humanismu, zajistit přiměřenou satisfakci obětem trestných činů a přispět k sociální reintegraci pachatelů.

Jsme přesvědčeni o tom, že "evropský model" trestní politiky povede nejen k regulaci kriminality, k zamezení porušování lidských práv u odsouzených pachatelů i poškozených, přispěje k ochraně společnosti a sníží daňové zatížení občanů v produktivním věku.

Žádáme proto Vás všechny, kteří jste zainteresováni v legislativním procesu i aplikační praxi, abyste přistoupili odpovědně a urychleně ke krokům, které mohou snížit rizika plynoucí z nekontrolované kriminality.

Podepsáni:

Vězeňská duchovenská péče Renata Balcarová, předsedkyně

IGFM (Mezinár. sp. pro lid. práva) Eduard Vacek předseda

Naděje Ilja Hradecký, předseda

Paklíč, o.p. Jana Chalupová předsedkyně

Sdružení azylových domů Rudolf Vaňkát, zást. předsedy

Help Me Vladislav Vaňák ředitel

Armáda spásy Peter Beeldman koordinátor věz.práce

Šalamoun John Bok předseda

Diakonie o.p Miroslav Blecha zást. ředitele

Nová Šance o.p. Josef Korbela prezident

Český Helsinský Výbor Miroslav Krutina


Strana mírného pokroku v mezích zákona

(DOKUMENT z listopadu 1989)

V Praze 25.11.1989

I. PROHLÁŠENÍ

V roce 1921 vstoupila naše strana, STRANA MíRNéHO POKROKU V MEZíCH ZáKONA, do ilegality, ve které setrvávala celých 68 let. Po tuto dobu zde vládly strany, které neměly smysl pro humor.

Ptáme se, co nové politické síly? Budeme se smát nebo plakat?

II. STANOVY STRANY

§ 1 Strana se řídí základním postulátem, že rozum je obsažen v blbosti a naopak. Tuto teorii si každý člen vykládá po svém, interpretovat ji však musí dogmaticky

§ 2 Členem Strany mírného pokroku v mezích zákona (dále jen Strany) se může stát každý plnoletý občan. Plnoletý je každý, kdo je schopen chápat stanovy naší strany, pokud nebyl prohlášen za provokatéra.

§ 3 Každý člen by měl být členem několika dalších stran (kolikrát jsi členem, tolikrát jsi člověkem).

§ 4 Strana nevěří nikomu, nikdo nevěří Straně.

§ 5 Jaroslav Hašek byl geniální. Nynější strana má proto předsedy dva, z poloviny geniální.

§ 6 Předsedům je do všeho, členům do ničeho.

§ 7 Předsedové jsou neustále napadáni členstvem, které musí při těchto příležitostech volat: PRODALI NÁS, PRODALI NÁS.

§ 8 V rámci uspořádání strany rozhodují o všem předsedové, kteří se o názory svých členů naprosto nezajímají. Za své názory může však být kterýkoliv člen vyloučen. Po zaplacení nových členských příspěvků může být znovu přijat.

§ 9 Ještě nepřijatý člen může být vyloučen. Chce-li být skutečně přijat, musí zaplatit dvojnásobné členské příspěvky.

§ 10 Požádá-li člen o ukončení členství, bude vyloučen.

§ 11 Členové strany si jdou při každé příležitosti po krku. Není-li tato, nutno ji vytvořit.

§ 12 Členové strany volí kohokoliv, aniž o tom ví.

§ 13 Slovenským členům se zakazuje učit se češtinu, aby si nepokazili mateřský jazyk. Slovenským členom sa zakazuje učiť sa češtinu, aby si nepokazili materský jazyk.

§ 14 Členové naší strany se zavazují, že rozvrátí každou schůzi, které se zúčastní, a to včetně schůze vlastní.

III. NÁVRHOVÝ MATERIÁL KE III. ZNOVUUSTAVUJÍCÍMU SJEZDU STRANY

1) Strana vystupuje z hluboké ilegality a doporučuje, aby nyní přešly do ilegality strany jiné.

2) Klubovní a schůzovní místnost je ta, kterou si vybereme.

3) Kdokoliv sedí na pravici bude ponížen.

4) Zoufalec musí vždy dostat naději.

IV. USNESENÍ III. ZNOVUUSTAVUJÍCÍHO SJEZDU STRANY

  1. Strana se distancuje od reálné haškologie a jejích představitelů.

  2. Jednotkou pokroku je pro nás jeden KROK. Krok měl tři dcery: Kazi, Tetu, Libuši. Libuše věštila. A to považujeme za základní ideu naší strany.

  3. Čím více a vícekrát budou členové strany vylučováni, tím bude strana silnější.

  4. Zakladatel strany Jaroslav Hašek není chápán jako prorok, přesto by z nás měl radost.

  5. Z naší činnosti nikdo mít radost nebude.

  6. Vyznamenání se zásadně připínají na holé tělo. Kdo vyznamenávání nevydrží, bude vyloučen.

  7. Strana zřídí zvláštní obchody, kde členové nic nedostanou.

  8. Vypisujeme konkurs na řešení znaku a vlajky. Konkurs vyhraje ten, kdo nejvíc zaplatí.

  9. Strana nebude mít ozbrojenou složku, ale placené provokatéry.

  10. Členskou dávku ve výši 20,- Kč platí členové dobrovolně.

  11. Strana je prubířským kamenem demokracie.

  12. Znovu zrekonstruovaná strana může datum svého znovuustavujícího sjezdu kdykoliv antidatovat, aby byla vždy první a jedinou.

Předsedové : PhDr. Vít Hrabánek HUDr. Josef Kobra Kučera

V. PROVOLÁNÍ

I. Členové strany mírného pokroku v mezích zákona nejsou pro volání, protože jsou proti volání.

II. Pokud volají, volají zásadně haló.


Sokol a XIII. všesokolský slet

(příloha týdeníku RODINA)

Historie Sokola

Sokol vznikl v únoru 1862 jako první česká tělocvičná organizace po pádu bachovského absolutismu v rakouské monarchii v době, kdy se vytvářely i další vlastenecké spolky. Zakladateli Tělocvičné jednoty pražské, později nazývané Sokol Pražský, se stali Dr. Miroslav Tyrš a Jindřich Fü gner, kteří kladli důraz nejen na tělocvičný program, ale i na mravní hodnoty člověka v duchu antické kalokagathie vyjádřené heslem "Ve zdravém těle zdravý duch". Založení Sokola podporovaly významné české osobnosti jako bratři Grégrové, J. E. Purkyně, J. Neruda, J. Mánes, J. Barák, E. Tonner, E. Náprstek, R. Thurn-Taxis a další. Již v červnu 1862 převzal nový spolek z rukou kmotry Karolíny Světlé prapor malovaný J. Mánesem.

Sokol se rychle šířil v českých zemích i v zahraničí, kde dodnes působí přes 100 tisíc jeho členů. Největšího rozkvětu se dočkal mezi dvěma světovými válkami v letech 1918 až 1938, kdy se stal milionovou organizací. Jeho členy byli i prezidenti T.G. Masaryk a E. Beneš. Tehdy vznikaly ve městech i na vesnicích sokolovny, v nichž se nejen cvičilo a všestranně sportovalo, ale také hrálo ochotnické i loutkové divadlo, pořádaly se besídky, koncerty, veřejná cvičení. Součástí sokolských aktivit byly i výlety a tábory.

Pro svůj vlastenecký program byl Sokol trnem v oku všem totalitním režimům. Všesokolské slety se staly nejen přehlídkou činnosti jednot, ale také národními manifestacemi, často v době ohrožení naší svébytnosti. Poprvé byl zakázán rakouskými úřady za války v roce 1915, pak jej v roce 1941 rozprášili nacisté. O další likvidaci Sokola se postarali po roce 1948 komunisté nastolením "sjednocené tělovýchovy". Sovětskou okupací a následnou normalizací byly udušeny jakékoli snahy o obnovu Sokola. Teprve po zhroucení socialismu se mohla Čs. obec sokolská obnovit. Již v lednu 1990 se sešlo na pražském Výstavišti přes 3000 sokolů včetně zahraničních, aby se po 41 letech pokusili o obnovení činnosti sokolských jednot s žup. Obnovená Čs. obec sokolská má přes 1000 jednot se 180 000 členy.

Po rozdělení naší republiky udržuje Sokol na Slovensku pravidelné styky s Českou obcí sokolskou. Nyní se slovenští členové Sokola chystají na XIII. slet do Prahy.

Všesokolské slety

  1. slet v roce 1882 se konal na Střeleckém ostrově pod velením Dr. M. Tyrše
  2. slet v roce 1891 proběhl v Královské oboře během Jubilejní výstavy
  3. slet v roce 1895 se uskutečnil na Letenské pláni v průběhu Národopisné výstavy československé
  4. slet v roce 1901, na sletovou výstavu zval plakát, jehož autorem byl Mikoláš Aleš
  5. slet v roce 1907 byl prvním "velkým" sletem
  6. slet v roce 1912 byl společnou akcí Svazu "Slovenské sokolstvo…" a trval pět týdnů
  7. na sletu v roce 1920 poprvé zazněl pochod Josefa Suka "V nový život", některá vystoupení z tribuny sledoval T.G. Masaryk
  8. slet se konal v roce 1926 na Strahově
  9. slet v roce 1932 se stal oslavou stého výročí narození Dr. Miroslava Tyrše. Autorem plakátu byl tentokrát Max Švabinský.
  10. slet v roce 1938 se konal již v době fašistické hrozby
  11. slet v roce 1948 se sice začal připravovat již po válce, konal se však až po únorovém puči
  12. slet v roce 1994 se konal po přestávce, která trvala 46 let. Z tribuny jej sledoval také prezident Václav Havel.
  13. slet v roce 2000 bude příspěvkem Sokola k Národním dnům sportu a kultury v rámci akce "Praha - evropské město kultury 2000".

Během května a června proběhnou na 35 místech župní slety jako předehra hlavních dnů. Vyvrcholením budou slavnostní pořady na strahovském stadionu Evžena Rošického, kde uvidíme 1. a 2. července 2000 odpoledne celkem 14 hromadných skladeb všech věkových kategorií. Zvláštní ráz bude mít Národní večer 1. července na Strahově. Sletový průvod půjde 2. července v 10.00 hod. z Václavského náměstí kolem Národního divadla po nábřeží na Staroměstské náměstí.

Záštitu nad XIII. všesokolským sletem v roce 2000 převzali:

________________________________________________________________

Politický systém České republiky

(www.psp.cz)

Politický systém České republiky je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin. Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.

Zákonodárná moc v České republice náleží dvoukomorovému Parlamentu. Volby do Poslanecké sněmovny se konají podle zásad poměrného zastoupení, do Senátu podle zásad většinového systému. Do PS může být zvolen každý občan ČR, který dosáhl věku 21 let. Do funkce v Senátu je nutný věk nejméně 40 let. Nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu. Zasedání komor jsou stálá. K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů. K přijetí ústavního zákona je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Návrhy se podávají Poslanecké sněmovně. Mezinárodní smlouvy, vyžadující souhlas Parlamentu, schvaluje Parlament obdobně jako návrhy zákonů.


Parlamentní budovy

(www.psp.cz)

Historie jedné z nejstarších parlamentních budov v Evropě, Poslanecké sněmovny České republiky, se začala psát na samém konci 17. a na začátku 18. století. Kolem roku 1720 totiž vyrostl na pozemku, s už tehdy bohatými dějinami, hraběcí palác významného šlechtického rodu Thunů, palác, v němž se psaly dějiny. Právě tento palác se o 80 let později stal sídlem sněmu českých stavů, po dvou stech letech od jeho dokončení se v roce 1918 v historické sněmovní síni sešli zástupci lidu, aby sesadili habsbursko-lotrinský rod z českého trůnu a krátce po porážce Rakouska-Uherska v 1. světové válce vyhlásili samostatný stát - Československou republiku. Po federalizaci tohoto státu v roce 1968 je budova bývalého zemského sněmu odevzdána zákonodárné České národní radě, aby se po rozpadu společného státu Čechů a Slováků od roku 1993 stala sídlem jedné ze dvou komor svrchovaného Parlamentu České republiky - Poslanecké sněmovny.

Dnešní Sněmovní ulice patřila už v době románské k jedné ze dvou hlavních cest, kudy putovali hosté a kupci od vltavských brodů na Pražský hrad, a svůj význam si ponechala v době gotické a renesanční, i když se přes ní přehnalo několik válečných i živelných bouří znamenajících často její úplné zpustošení. Původní středověké domy připomínají ještě dnes zbytky mohutných sklepů s gotickými portály a mohutné silné zdi v přízemí budovy. Z renesance, kdy si v této pražské čtvrti začíná budovat svá sídla v blízkosti panovnické rezidence česká šlechta, pocházejí klenby v přízemí střední části dnešního paláce Poslanecké sněmovny.

Svůj stavební vrchol prožívá Sněmovní ulice v době barokní, kdy Thunové postupně skoupili všechny okolní zastavěné pozemky na místě starých zbořených domů vybudovali palác v dnešní podobě. Do ulice ho otevírají dva portály hlásící se do doby vrcholného baroka a připomínající tvorbu Santiniho, avšak skutečného architekta Thunovského paláce se dosud vinou nedostatku historických pramenů nepodařilo zjistit. Palác byl v roce 1779 upraven na divadlo, do kterého s oblibou chodil císař Josef II., syn Marie Terezie. V létě roku 1794 divadlo vyhořelo. I proto roku 1801 byl palác Thunů prodán stavům Království českého, kteří se rozhodli v něm zřídit sněmovnu, kanceláře a stavovský archiv. Zemský výbor přikoupil v této době další část pozemků, čímž ještě doplnil stavební plochu, a začal s rekonstrukcí a výzdobou. Po pádu Bachova absolutismu v roce 1861 bylo nutno najít nové reprezentační prostory pro znovu obnovený zemský sněm, předtím v revolučním roce 1848 zrušený. Zvláštní komise navštívila Vladislavský sál na Pražském hradě, ale ten novým požadavkům nevyhovoval. Pro přestavbu se jako vhodnější ukázala dosavadní sněmovní budova.

Zemský výbor Království českého získal v letech 1902 - 1903 pro svůj zemský úřad nové prostory a domy, především celý přilehlý blok v Tomášské ulici, počínaje palácem Auersperským, a dále i přilehlý blok na Malostranském náměstí - palác Šternberských a palác Smiřických. Roku 1903 bylo zřízeno klenuté přemostění úzké Thunovské uličky s krytou chodbou, která spojila sněmovnu se zadním traktem Šternberského paláce. Se vznikem samostatného Československa se po roce 1918 mění charakter i funkce pražských malostranských paláců. Do dnešní podoby byl palác převeden v letech 1935-1940.

V padesátých a šedesátých letech se v paláci střídaly různé instituce. Od roku 1969 začala ve Sněmovní ulici pracovat ČNR, jeden ze tří parlamentů nově federalizovaného Československa. Po rozsáhlé rekonstrukci, která proběhla mezi roky 1985 a 1989, získává zákonem o sídle českého parlamentu Česká republika důstojný stánek pro svůj zákonodárný sbor.


Faksimile některých historických dokumentů

o vzniku české státnosti

(www.psp.cz)

Tzv. Zlatá bula sicilská. Listina římského císaře a sicilského krále Fridricha II., který v Basileji dne 26. září 1212 stvrzuje Přemyslu I. a jeho nástupcům královský titul a stanoví práva a povinnosti českých panovníků.

Dne 7. dubna 1348 v Praze potvrzuje Karel IV. jako král římský všechna privilegia udělená českým králům římskými králi a císaři.

Dne 31.7.1619 v Praze schvalují Stavové zemí České koruny, shromáždění na Generálním sněmu, Ústavu českého státu, který se stává konfederací Čech, Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice.

Úředními knihami vedenými zemským soudem českým jsou Desky zemské Království českého. Nejstarší pochází z pol. 13 stol., poslední byla napsána v pol. 19. století.