zpravodaj KAN č. 49

informační bulletin Klubu angažovaných nestraníků září 1999

Ústøedí KAN, Štefánikova 21, 15000 Praha 5 - Smíchov, tel/fax 02 . 5732 7071

e-mail: kan@ms.pragonet.cz

webové stránky: http://www.kan.cz

finanční příspěvky složenkou (typu A) na konto vedené u IPB, a.s., Praha 4, číslo účtu: 71378/5100, název účtu adresáta: Klub angažovaných nestraníků, konstantní symbol: 0558

REDAKCE: PAVEL HOLBA (02.2448 5001)

textové příspěvky v T602 (.602) nebo Word (.doc) zasílejte na e-mail: pavelh@imip.monet.cz


O B S A H

usnesení ÚR KAN ze dne 4.9.99

zpráva ze setkání pražských členů KAN (6.9.1999)

Nejsem signatářem (dopis předsedy KAN Impulsu 99)

Tip pro investigativní žurnalisty (Petr Los)

Finanční situace KAN (Jaroslav Bezděk)

Oficiální výsledky ÚVK (volby do Senátu PČR)

Válka skončila a co dál? (V.Podracký, Olomouc)

Prognostika a přestavba (Miloš Zeman, TM 7/89)


Usnesení ÚR KAN ze dne 4.9.1999

ÚSTŘEDNÍ RADA KLUBU ANGAŽOVANÝCH NESTRANÍKŮ

 

U S N E S E N Í

22. zasedání Ústřední rady KAN

ze dne 4.9.1999

Ústřední rada KAN

 

  1. bere na vědomí předložený návrh stanov NDA jako pracovní materiál k dalšímu jednání a ukládá Ing. Domlátilovi uplatnit připomínky ÚR KAN
  2. doporučuje MK Jaroměř přepracování předloženého textu určeném Evropskému soudu lidských práv (Cour Europ'eenne des droits de l'homme)
  3. upřesňuje závazky pro stanovení počtu delegátů sněmu ve smyslu usnesení ÚR ze dne 24.7.1999 s tím, že písemné pověření místního klubu a potvrzení o úhradě sněmového poplatku a další podmínky týkající se členů korespondenčního klubu budou sděleny sekretariátu KAN do 15.10.1999. Počet delegátů takto nahlášených bude pro jednání sněmu pokládán za 100%. ÚR vyzývá MK, aby tyto podmínky dodržely.
  4. stanovuje, že jednání sněmu bude obsahovat:

  • zpráva o hospodaření a zpráva revizní komise
  • zpráva předsedy ÚR, která bude obsahovat návrh ÚR na další existenci KAN
  • zprávy a představy MK o další existenci KAN
  • diskuse a stanovení programu
  • schválení změn stanov KAN
  • volby ÚR a RRK
  • schválení usnesení sněmu

Holba, Los

 

Přítomní: Holba, Los, Machač, Matějka, Domlátil, Klinovská, Bezděk, Petira, Zimmerman, + Šimek

Termín nejbližšího řádného zasedání ÚR KAN: 2.10.1999 + RRK


Zpráva ze 5. setkání pražských členů KAN

(4.9.1999)

Přítomni: Helena Klinovská, Věra Šustová, Vladimír Šusta, Simona Jasinková

Účastníci litovali nepřítomnosti JUDr. Guttlera, který navštívil minulé setkání jako host. V diskusi se vraceli k událostem roku 1968 a událostem, které vedly k nástupu dlouhé komunistické éry počínaje únorem 1948. Rozebírali situaci, která vznikla po listopadu 1989 a důvody, které následně přispěly k znechucení veřejnosti politikou.

Jistým zklamáním pro voliče mohl být laxní přístup vzniklých politických stran a hnutí k řešení a potrestání zločinů komunismu, ve které počátkem deva-desátých let veřejnost doufala. Neřešením křivd a neoznačením konkrétních viníků tak došlo k prvnímu narušení vnímání morálních hodnot, které měla nová společnost stanovit a podporovat a nikoli pošlapat v samotném počátku.

Ing. Klinovská podpořila myšlenku nabídnout značku KAN těm lidem, kteří by měli vážný zájem se za současné situace v politice angažovat a poukázala na záslužnou činnost některých mimopražských členů KANu, např. pana Antonína Šimka, pana Petra Losa či pana Jaroslava Bezděka.

Přítomní se také pozastavili nad situací Moravia banky, u které má město Praha uloženy některé finanční prostředky, nad vytunelováním těch českých podniků, které prosperovaly i po roce 1989 a nad hospodářskou situací obecně.

Příští setkání pražských členů, doufejme, že za větší účasti, se koná 4. října 1999 v sekretariátu KAN, 1. patro, Štefánikova 21, Praha 5 od 17.00 hod.

S. Jasinková


Nejsem signatářem

(dopis předsedy KAN, Ing. Pavel Holby, iniciativě Impuls99))

Vážení,

po upozornění svých známých, po dovolené a poté, kdy jsem se konečně probojoval k seznamu signatářů pod písmenem H, jsem se dnes přesvědčil, že jsem na webových stránkách www.impuls99.cz uveden mezi signatáři Impulsu 99.

Jakkoliv vznik iniciativy Impuls 99 vítám, jak osobně, tak jménem Klubu angažovaných nestraníků, nikdy jsem nevyjádřil svou vůli stát se signatářem této výzvy. Informoval jsem pouze iniciátory (organizátory) této výzvy o kladném stanovisku KAN k této iniciativě a o naší nabídce spolupráce prostřednictvím elektronické adresy, která byla k dispozici.

Předpokládám, že k uvedení mého jména mezi signatáři došlo omylem, jinak bych musel zveřejnit způsob, jakým je navyšován počet podpisů. Nechci Impuls 99 poškodit a předpokládám, že mé jméno co nejdříve ze seznamu signatářů vyřadíte, abych se nemusel obrátit na sdělovací prostředky.

V Praze 2.9.1999 Pavel Holba. předseda KAN


Tip pro investigativní žurnalisty

(Petr Los, MK KAN Olomouc, srpen 1999)

Jednou ze záruk uchování a rozvoje občanských svobod je žurnalistika omezovaná jen obecnými pravidly slušnosti. V tomto směru zaujímají význam-né místo novináři, kteří se nespokojí s pasivním přijímáním zpráv odjinud, ale za smysl své činnosti pokládají vyhledávání jevů zajímajících veřejnost. Odborně se jim říká novináři investigativní. Osmělím se dát některým tip, kam napřít pozornost.

V úterý 24. srpna přinesla televize NOVA, tuším, že v pořadu "Na vlastní oči", pozoruhodné sdělení, že jeden z "hrdinů" zásahů bolševické policie proti demonstrujícím občanům zastává v současné době místo státního zástupce. Je tedy jeho náplní práce starost o dodržování zákonnosti v naší zemi. Kdyby v polistopadových dnech někdo tvrdil, že některý z policajtů to dotáhne tak daleko, byl by zajisté považován za krále pesimistů. Leč skutečnost je taková jaká je. Mnohem horší však je, že "po zákonu tak se děje". Děje-li se tak po zákonu, pak jde o "nezákonný zákon". (Petr Bezruč a Jan Werich mně snad prominou.)

Kromě základního zákona, který dal Hospodin Mojžíšovi na hoře Sinaj jsou veškeré další zákony dílem lidským, a jako takové nejsou imunní proti chybám. Zákon, o kterém hovoříme je však vyložený zmetek. Jako "spotřebitelé a zákazníci" máme tudíž právo tento zmetek reklamovat, tedy ptát se, kdo za něj nese konkretní odpovědnost. Nespokojit se s odpovědí, že "parlament". Nikoliv parlament jako instituce demokratická a užitečná, ale ti jeho členové, kteří jeho půdy zneužívají k tvorbě podobných zmetků - a zase si dovolím zacitovat : snad z blbosti, snad za cizí peníze.

Tak tedy dámy a pánové investigátoři, dejte se do díla! Vyhledejte v parlamentních záznamech materiály, kdo se podílel na uvedeném nedodělku, kdo na něj dal zákonnou předlohu, kdo měl jaké pozměňovací návrhy, kdo hlasoval pro, kdo proti. Nedávno zveřejněný materiál o tom, kteří poslanci jsou nejchamtivější ukazuje, že to je technicky možné. Zjištěné dejte vědět celému národu. Věřím, že se najde dost z nás, kteří se takto získanými poznatky budou řídit u volebních uren - i když třeba za několik let.

V Olomouci dne 25.srpna 1999.


Finanční situace KANu a s tím spojená jeho další existence

(Ing. Jaroslav Bezděk)

Činnost KANu byla a doposud je financována ze státního příspěvku stranám. Státní příspěvky pro KAN byly ukončeny v roce 1996, kdy jsme další příspěvky nezískaly. Proto KAN svá vydání na činnost posledních let financuje z toho, co zůstalo z příspěvků v letech 1992 až 1996. Situace nyní dospěla do stavu, že finanční prostředky na účtu KANu budou v tomto roce ukončeny.

Kdyby KAN měl existovat alespoň v té podobě, jak se nyní nalézá, t j., udržení sekretariátu s výdaji na činnost potřebuje měsíčně asi 20.000,00 Kč. Tuto částku při současné členské základně nelze z členských příspěvků zajistit. Proto plníc usnesení ÚR ze dne 12.6.1999 předkládám několik úvah k současné (a nejen finanční) situaci v KANu.

Úvaha č. 1

Začínám touto úvahou, protože jako slušně vychovaný skeptik, ji vidím jako nejvíce vhodnou, t j. zrušit sekretariát, zařízení a majetek KANu je nutné likvidovat, pokud možné prodat alespoň za zbytkovou hodnotu. Nejnutnější doklady uložit u členů KANu, kteří mají místo buď ve svém bytě nebo v rodinném domě. Doklady potřebné k práci by měl u sebe ten člen ÚR, který by je pro svou práci potřeboval. Kontakt s KANem by byl pomocí P.O. Boxu, jehož roční poplatek v Praze je 2.640,00 Kč. ÚR by se scházela jednou za čtvrt roku nebo dle potřeby a to třeba v salonku nějaké restaurace, bez poplatku za útratu. Útratu, cestovné, resp. jiné výdaje spojené s konáním ÚR by si každý člen hradil sám, systém samofinancování. Dle toho, kolik členů KANu bude ochotno pod podmínkou samofinancování se nechat zvolit Sněmem do ÚR, dle toho pak Sněm určí, kolik členů bude tvořit ÚR. Činnost KANu by pak mohla být jen taková, která nevyžaduje finanční prostředky, nebo by si ji dotyčný klub samofinancoval. Podotýkám, že jsem si plně vědom že je to jistá diskriminace nesolventních členů KANu, ale v dané situaci pod tíhou záchrany KANu je to daň za zachování značky KANu. Doufám, že budu správně pochopen. Nyní by mělo následovat vypočítávání k čemu "takový KAN" bude nebo nebude dobrý. To ponechám každému na uvážení, až bude hlasovat na Sněmu.

Úvaha č. 2

Za předpokladu, že by se nenašlo ani několik členů, kteří jsou schopni takto samofinancovat úvahu č. 1 (nebo by někdo nepřišel s jiným lepším nápadem), pak by se mělo přistoupit k úvaze č. 2, t j. ukončení činnosti KANu. Po ukončení činnosti KANu bych však hlasoval jen v případě "krajní nouze", tím mám na mysli:

  1. že by se pro úvahu č. 1 nenašlo dost členů, kteří by ji podpořili a pomohli zajistit. V této úvaze by se nejednalo ani tak o finance (ty by se daly zvládnout odhaduji do 10.000 Kč ročně, což věřím, že bychom zvládli), ale o organizování a rozdělení některých povinností, které jako strana musíme plnit
  2. že by Sněm nezodpovědně odhlasoval další existenci KANu včetně sekretariátu, aniž by zajistil, jak KAN dále financovat.
  3. že by se pro finanční záchranu KANu měl KAN sloučit (a tím stejně zaniknout) s jinou nebo novou stranou, jejíž stanovy jsou nebo budou značně odlišné od stanov KANu (bývalé členství v KSČ, StB, milice apod.)

Psát o ukončení činnosti KANu je to nejhorší, o čem jsem pro KAN, kdy psal. Ale je nutné (dle mého názoru) mít na paměti, kdo jsme a co jsme národu, občanovi nabízeli v našem volebním programu v roce 1992. Jsme lidé mající smysl pro spravedlnost a morální pozdvižení 40 let devastovaného národa. Jsme lidé, kteří (kromě jiného) cituji ze stanov KANu "KAN usiluje o nápravu křivd a potrestání zločinů, ke kterým došlo ze strany totalitních režimů např. fašismu a komunismu a odporuje všem snahám o nastolení totalitního systému vlády v ČR."

K tomu (a i k jinému) KAN vypracoval v roce 1992 volební program, v němž vysloveně varoval společnost před ponecháním komunistů ve vysokých státních funkcích a před umožněním jim zúčastnit se privatizací bez prokázání, kde vzali peníze. Občan, volič na varování KANu, tak jako i dnes, neslyšel, rychle si chtěl utahovat opasky, aby se již zítra měl dobře.

KAN tedy splnil svou historickou úlohu, dal národu program a ukázal směr, co je nutné dělat a co jsou jen politické sliby.

Tím chci říct, že bude-li KAN z finančních důvodů nucen ukončit činnost, stane se tak čestně. KAN by nějakým nevhodným slučováním neměl zradit to, co hlásal.

Úvaha č. 3

vychází ze slučovaní, a snad ze vzniku nové strany s názvem Národní demokratická aliance (NDA), kde se počítá s tím, že tu novou stranu finančně zajistí ČSNS (Česká strana národně sociální), o níž se mnoho lidí domnívá, že její finanční prostředky jsou dostatečné natolik, aby mohla podstatně uspět v eventuálních parlamentních volbách. Já to tak růžově nevidím. Dle mého názoru a dosavadních zkušeností, za dnešní politické situace by bylo nutné do event. voleb vložit řádově 100 mil. korun, aby byla nějaká naděje, že se nová strana dostane do parlamentu.

Doposud (t.j. do usnesení ÚR ze dne 12.6.1999) se na ÚR vždy projednávala naše jakási nabídka straně ČSNS, spočívající v tom, že by náš sekretariát byl s ČSNS společný s tím, že by jej ČSNS financovala. I když v takovou dohodu (jako správně KANem vychovaný skeptik) nevěřím, souhlasil bych s takovou dohodou. Mám však zato, že snaha řešit finance KANu tímto směrem skončí jen jako přehlídka ztraceného času. Navíc, na ÚR se mluvilo jen o spolupráci s ČSNS na rozdíl od Zpravodaje č. 47, str. 9, kde se píše o, cituji: "spojení demokratických mimoparlamentních stran v jeden celek”. Tedy konkrétně, pokud by se měl KAN spojit v jeden celek s něčím novým v novou stranu, je nutné vyhodnotit stanovy tohoto politického subjektu. Pokud by se KAN pak spojil a tím zanikl, pominuly by i finanční starosti KANu. Ale rovnou podotýkám, zatím kromě stran Pravého bloku a DeU neznám stranu, s níž by se KAN mohl spojit.

Úvaha č. 4

je přednesena členem KANu Olomouc a bude samostatně vysvětlena ve Zpravodaji, jedná se o nabídku podpory (např. volební) finančně silným osobnostem (přijatelným KANu) za jejich finanční výpomoc KANu.


Oficiální výsledky Ústřední volební komise

(z I. kola doplňovacích voleb do Senátu Parlamentu ČR

konaného ve dnech 28. a 29.8.1999

ve volebním obvodu č.27 /Praha 1 + Praha 7 + část Prahy 6/)

Počet osob zapsaných do .. seznamu voličů: 94237

Vydaných obálek voličům: 31759

Účast na hlasování: 33,7 %

Počet odevzdaných úředních obálek: 31649

Platných hlasů celkem: 31529

 

z toho pro V. Fischera, NK, nar. 22.6.54 22461 (71,24%)

    1. Jiráskovou, ODS, nar.17.2.32 3844 (12,19%)

    1. Medka, 4koalice, nar.13.7.25 2948 ( 9,35%)

St. Fischera, KSČM, nar.30.11.36 1725 ( 5,47%)

    1. Srpa, ČSSD, nar.18.1.37 327 ( 1,04%)

Elv. Tomáškovou, SV,nar.14.2.46 130 ( 0,41%)

    1. Knota, NEI, nar.1.9.52 48 ( 0,15%)
    2. Tyla, nar.27.12.45 48 ( 0,15%)

Ne všichni členové KAN souhlasili s podporou zásahu NATO v Kosovu. Jedním z nich je Ing. Podrazký, který zpracoval pro Zpravodaj KAN následující článek:

VÁLKA SKONČILA A CO DÁL

(Ing. Vlastimil Podracký, MK KAN Olomouc)

Srbové, zvyklí v minulosti vítězit, prohráli svoji poslední válku v tomto století (i tisíciletí). Nemohli vzdorovat mnohonásobně převažující síle mezinárodního společenství disponujícího mimořádnou moderní vojenskou technikou. Jaký je výsledek? Srbové ztratili velkou část svého národního území v Chorvatsku a Kosovu, v Bosně museli značně ustoupit. Většina tohoto jejich bývalého národního území byla etnicky vyčištěna. V Srbsku a Černé Hoře se odhaduje asi 750 000 srbských uprchlíků z ostatních oblastí, k nim přibylo v poslední době 50 000 uprchlíků z Kosova a přicházejí další. Srbsko má zničené dopravní spoje a větší část průmyslu. Jaké důsledky budou mít tyto škody nikdo zatím nedovede určit. Symboly srbské historie v Kosovu jsou zničeny, klášter sv. Trojice u Prizrenu byl vypálen UČK v prvních dnech ”humanitární mise v Kosovu” v německém sektoru. Kdo za to všechno může, opravdu jen Miloševič? Jak to vlastně začalo.

Krátké historické shrnutí.

Po porážce srbských vojsk na Kosově poli r. 1389 Turci ovládli Srbsko. Značná část Srbů se uchýlila do sousedních křesťanských zemí, kde bojovali dál proti Turkům většinou partyzánskou válkou při další expanzi Turků. Tím vznikly srbské menšiny v Chorvatsku a jižních Uhrách (nynější Vojvodině). Naopak se uprázdnila jižní část Srbska, kam začali pronikat Albánci. Bosna byla původně srbská a Hercegovina chorvatská. V horách ovšem žili lidé na útěku před zákonem a různé náboženské sekty vyhnané z okolních zemí. Tito lidé po tureckém záboru přijali islám a stali se základem dnešních Bosenských muslimů, ke kterým se přidávali další odrodilci využívající výhod nové víry. Albánci, původně křesťanský národ a spojenci Srbů přijali také většinou islám. Pod tureckou nadvládu se nedostala jedině Černá Hora - stát podporovaný Benátčany a uznávaný křesťanskou Evropou. Srbové za turecké nadvlády několikrát povstali, proti nim byly vyslány jednotky složené právě z islámských národů na Balkáně. Tím obecně rostla nenávist mezi islámským a křesťanským obyvatelstvem. Postupným vojenským tlakem Habsburské monarchie a Ruska se hroutila turecká moc na Balkáně. Vznikly samostatné státy balkánských křesťanských národů. Po Balkánské válce začátkem tohoto století se Srbsko opět zmocnilo Kosova a Makedonie. Srbové považovali však Bosnu za svoje území a nesouhlasili s obsazením Bosny Rakouskem-Uherskem. Po těchto vítězstvích začalo na srbských územích hnutí za sjednocení Srbského národa žijícího, kromě Srbska, také v Bosně, Chorvatsku a Uhersku. Sjednocovací úsilí bylo obdobné podobným úsilím jiných národů na př. Němců a Italů, které toho na rozdíl od Srbů postupně dosáhly. Následník Habsburského trůnu kníže Ferdinand byl zastřelen v Sarajevu právě příslušníky tohoto srbského sjednocovacího hnutí. Další vývoj v období první světové války je většinou znám. Srbové se stali s pomocí velmocí vítězným národem a jejich sjednocovací snahy našly uplatnění v následnickém státě SHS, který vznikl na základě vůle jihoslovanských národů. Samotné Srbsko získalo od Uherska Vojvodinu. Ostatní Srbové v Bosně a Chorvatsku se ocitli v jednom státě se Srby v Srbsku a Černé Hoře a zdálo se, že tužby po sjednocení jsou naplněny. Část Chorvatů ovšem s Jihoslovanským sjednocením nesouhlasila a chtěla samostatný stát. Tyto separatistické snahy využili fašisté a po pádu Jugoslávie ustanovili fašistický Ustašovský Chorvatský stát, podobný Slovenskému státu. Chorvatský stát prováděl rozsáhlé vyvražďování Židů, Cigánů a Srbů, odhaduje se, že bylo zavražděno 300 000 Srbů. Po válce byla obnovena Jugoslavie na základě partyzánských bojů všech jugoslávských národů proti fašizmu. V těchto bojích vedli především komunisté, kteří po válce uchopili v obnoveném státě moc pod vedením J.B.Tita, který byl chorvatské národnosti.

Chyby komunistického režimu

Titova Jugoslávie nebyla typickým komunistickým státem. Hranice nebyly uzavřeny, občané mohli cestovat i pracovat v zahraničí. Bylo dovoleno malé soukromé podnikání. Státní podnikání nebylo striktně řízeno plánem, uplatňovaly se některé tržní principy. Politický život však byl tvrdě řízen komunistickým režimem jako v ostatních komunistických státech. Ovšem ve společnosti nebyly zakořeněny demokratické principy, takže demokratická opozice (nepočítaje nacionalisty) byla velmi slabá.Komunistický režim se rozpadl díky nacionalistickým nikoliv demokratickým tlakům. V národnostní oblasti udělal komunistický režim hned na začátku několik chyb. V rámci Srbska byly zřízeny dvě autonomní oblasti - Kosovo a Vojvodina. Zatímco ve Vojvodině to byl formální akt, protože tam byla srbská většina a menšiny - maďarská, česká a slovenská - byly dobře integrované ve společnosti, v Kosovu to mělo velký význam, protože Albánci tam měli většinu. V rámci Chorvatska však žádné autonomní oblasti nevznikly a milion Srbů tam žil bez vlastní regionální samosprávy přestože žili většinou v souvislých oblastech.. Bosenští muslimové nebyli považováni za samostatný národ a museli se přihlásit buď k Srbům nebo Chorvatům. Národnostní spory byly zakonzervovány. Bohatší národy - Chorvati a Slovinci - dopláceli na chudší oblasti, především na Bosnu, Kosovo a Černou Horu.

Začátek konfliktu.

Konflikt začal tam kde skončil - v Kosovu. Po druhé světové válce bylo v Kosovu asi 30% Srbů a ostatních (nevýrazných) nealbánských národností, ostatní byli Albánci. V osmdesátých letech se odhadovalo 10% Srbů a ostatních národností. Proč došlo k této ohromné expanzi Albánců? Kosovo byla zaostalá oblast a vyspělejší Srbové nacházeli uplatnění v jiných částech Jugoslávie nebo v zahraničí. Kosovští Albánci měli mnohem větší natalitu a zůstávali především doma. Tomu přispívala i sociální rakovina komunistického režimu - přídavky na děti a různé sociální výpomoci ze společné pokladny. To všechno platily bohatší oblasti, které tímto zaostávali. Srbové bezradně hleděli jak ztrácí jednu svoji provincii, podle pověstí kolébku Srbského národa. V komunistickém režimu se nepodařilo tento trend nějak zastavit. Srbský nacionalizmus vzrůstal, rodily se pocity příštího zúčtování. Nejhorší bylo že v obcích, kde Albánci získali většinu, nebyl pro Srby život přijatelný, začali být drobnými ústrky a šikanou pronásledováni ve vlastní zemi.

Jakmile, po Titově smrti, začal slábnout komunistický režim, byli to Srbové první, kteří oslabili centrální Jugoslávskou vládu, aby v Srbsku mohli zrušit autonomní oblasti. To opět ve Vojvodině nemělo význam, ale v Kosovu to znamenalo, že Albánci byli vystaveni národnostnímu nátlaku. Albánci pochopili, že v Srbsku žít nemohou a začali Kosovo opouštět a vracet se vyzbrojeni. Začala guerilla. Jugoslávie se začala rozpadat.

Slovinci se odloučili první. Jugoslávská armáda se svými partyzánskámi důstojníky to nemohla dovolit a zcela neadekvátně začala bránit získání samostatnosti, přitom došlo k mnoha zbytečným incidentům. Jugoslávskou armádu začali opouštět vojáci a důstojníci nesrbských národností, armáda nakonec zůstala se svým obrovským vojenským potenciálem Srbům. Po Slovinsku následovalo Chorvatsko.

První chyby mezinárodního společenství.

První chybou mezinárodního společenství bylo překotné uznání nezávislosti bez dalších podmínek. Bohužel se na tom podepsala i bývalá Československá republika. V Chorvatsku žil milion Srbů, kterým bylo zapotřebí zaručit autonomii a zajistit, že nedojde k opakování ustašovských zločinů. Mezinárodní společenství o tom možná nevědělo, nebo vědět nechtělo. Chorvaté ke svému novému státu přistupovali s vypjatým nacionalizmem, který zase vedl Srby k odboji. Zatím byli Srbové silnější, měli těžké zbraně a nadělali při obhajobě svých přirozených práv mnoho zbytečného krveprolití a zločinů. Jejich cílem bylo odtržení Srby obývaných území od Chorvatska. Založili republiku Srbská Krajina. Taktéž drželi i území východní Slavonie. Situace se zdála neřešitelná bez vojenského zásahu zvenčí. Srbové přece tak těžce bojovali za to, aby žili v jednom státě, nyní se ocitali opět na začátku, měli být rozděleni jako menšiny v různých nových státech. Srbové se však svého společného prostoru nechtěli vzdát. Nakonec se Chorvaté vyzbrojili a své území s konečnou platností vyčistili od Srbů, prostě dokonali to, co se nepodařilo fašistům. Bylo to asi 200 000 obyvatel. Mezinárodní společenství proti tomu nezasáhlo, dokonce se tento exodus ani nijak nemedializoval, jako to bylo v případě Kosovských Albánců. Prostě některý národ si zločiny dovolit může, jiný ne. Srdcervoucí výjevy z uprchlických táborů, které nyní vidíme na obrazovkách se tenkrát nekonali, proč asi? Dodnes je bývalá Srbská Krajina prázdná.Nikoho to nezajímá. Kdo pojedete na dovolenou do Chorvatska můžete se tam podívat - začíná to za Plitvickými jezery směrem k Bosenské hranici. Obávaný diktátor Miloševič nezasáhl svojí vyzbrojenou armádou, nechal bojovat pouze místní obyvatelstvo.Nevím jak někdo může tvrdit že prý ohrožoval Balkán (viz projevy Václava Havla).

Další byla na řadě Bosna. Srbové zde byli největší národ - asi 45%, Chorvaté a Muslimové tvořili zbytek. Chorvaté a Muslimové následně provedli volby, které Srbové ignorovali. Výsledkem byla Muslimsko-Chorvatská vláda, která vyhlásila samostatnost Bosny. Srbové začali odboj. Podobně jako v Chorvatsku zde bojovali místní lidé podporovaní pouze dobrovolníky ze Srbska. Miloševičova obávaná armáda zde nebojovala. Srbové měli převahu ve zbraních i v počtu vojáků. Opět vznikla neřešitelná situace. Do nekonečna se táhly boje. Muslimové se postupně vyzbrojovali, dokonce jim pomáhali i muslimové z jiných zemí. Srbové sice území ovládali ale nedovedli zajistit nějakou vládu. Pouze odstřelovali civilisty. Obětí se hromadily, odhadují se na 300 000 lidí. Nejvíce obětí bylo mezi Muslimy a nejvíce zřejmě vraždili Srbové. Jinak jsou ovšem vrahové na všech stranách. Na př. známý masakr na Sarajevském tržišti byl přičítán Srbům, ale později se zjistilo, že Muslimové povraždili vlastní lidi, aby mezinárodní společenství odsoudilo Srby. Mnohé věci ještě nejsou vyjasněny a těžko někoho globálně obviňovat. Miloševič na toto pohlížel z výšin svého úřadu a nedovedl tomu zabránit a zajistit nějakou mírovou budoucnost této oblasti. Nakonec zasáhlo mezinárodní společenství zároveň s Chorvaty, kteří obsadili část západní Bosny.Postupně se začalo rýsovat rozdělení Bosny na národní sektory. UNPROFOR a SFOR v tom udělali velký kus práce. Nynější uspořádání je ovšem stále problematické, zdá se že k Srbům ne zcela spravedlivé. Spousta Srbů opustila Bosnu. V Bosně se zdá, že mezinárodní společenství postupovalo, až na některé výjimky, správně.

Vítr se vrací

Do Srbska se valili uprchlíci. Miloševičova vláda zavedla pracovní povinnost a zajistila všem zaměstnání. Někteří byli nastěhováni do Kosova, zároveň byl stále větší tlak činěn na vystěhování Albánců. Při incidentech s UČK bylo postupováno zvláště tvrdě proti civilnímu obyvatelstvu. Většina uprchlíků ovšem odcházela z ekonomických důvodů, když život ve válečném území byl nesnesitelný. Nesnesitelný byl i tlak UČK, kteří mnohdy masakrovali svoje lidi, když se k nim nechtěli připojit, dále masakrovali srbské civilisty.

Další chyby mezinárodního společenství.

Smlouva, lépe řečeno nátlak, z Rambouillet měl vyřešit záležitost Kosova. Divím se některým pozdějším výzvám různých organizací u nás, aby Srbové přijali tento nátlakový dokument. Kdo ho četl ví, že tento dokument není přijatelný pro suverenní stát, pokud se nechce stát protektorátem. Stávající stav je zřejmě přijatelnější i za cenu zničené země. Nátlak z Rambouillet nepřipouštěl alternativy. NATO chtělo v Srbsku zavést protektorát asi jako v Bosně. Nadřazené chování mezinárodní organizace nedovolovalo širší diskusi o budoucnosti srbských uprchlíků. V Kosovu se uvádělo v době zahájení bombardování asi 200 000 albánských uprchlíků, v Jugoslávii bylo tenkrát 750 000 srbských uprchlíků. Mezinárodní společenství se vůbec nezmiňuje o tom, jaké bude řešení srbských uprchlíků, vrátí se domů také, bude NATO bombardovat Chorvatsko pokud nepřijme zpět srbské uprchlíky, donutí Muslimy v Bosně k přijetí uprchlých Srbů. Mezinárodní společenství udělalo další chybu, nejednalo se Srbským státem jako s rovným a pokud chtělo řešit návrat uprchlíků, tedy všech a pro všechny zajistit v jejich zemi potřebná práva. Nátlak z Rambouillet však chtěl řešit celou situaci jen na úkor Srbského národa. Zřejmě bylo jednodušší bombardovat a srazit Srbsko na kolena než řešit znovu všechny problémy v Chorvatsku a Bosně. Možná k tomu z nějakých důvodů ani nebyla vůle.Další již následnou chybou bylo samozřejmě samotné bombardování.

Nemožnost zabránit zločinům.

Miloševič tvrdil, že nemůže přece zabránit polovojenským bandám civilistů aby se nemstili na civilním obyvatelstvu Kosova. Jeho armáda a policie to nedělá, a pokud se to stane, je to jen nedisciplinovanost, které nelze zabránit.Vojenští činitelé NATO tvrdí že nemohli zabránit chybám při bombardování vojenských cílů (na př. zničili čtvrtinu města jako vojenský objekt), nemohli ochránit srbské civilní obyvatelstvo při mírové misi a zabránit jeho masakrování a vyhánění, když přece dali členům UČK limit odzbrojení jen 90 dní ?? Prostě zlu se zabránit nedá. Avšak jen u někoho je to zločin.

A co dál

NATO vstoupilo do konfliktu v bývalé Jugoslávii až na samotném konci a to ve prospěch jen Kosovských Albánců. Pokud nedokončí myšlenku občanské spravedlnosti pro všechny národy oblasti, bude to jen další nespravedlnost v serii nespravedlností a zločinů v bývalé Jugoslávii. Zatím se však mluví jen o návratu kosovských uprchlíků, o pomoci Kosovu, co bude s Jugoslávií nikdo neví, o návratu Srbů se už vůbec nemluví. Pomalu ze sdá, že tam ani nežijí lidé, kteří mají práva jako ostatní a potřebují pomoc možná více než ostatní. Pokud si toto mezinárodní společenství neuvědomí, bude první mezinárodní akce na podporu lidských práv akcí na podporu práv jen pro někoho, toho správnějšího.

Postoje našich politiků a veřejnosti

Lidé informovaní o situaci v Jugoslávii, pokud měli jen trochu právního vědomí, nemohli bez výhrad souhlasit s akcí NATO. Takový bezvýhradný souhlas mohl být veden, buď hlubokou neznalostí nebo nepatřičnou služebností k NATO. Názory jako ” my v NATO věříme ” připomínají nedávnou minulost, kdy se bezvýhradně muselo věřit straně, vládě a Sovětskému svazu. Domnívám se, že toto období je překonáno.Pokud někdo problémy nezná, ať se k nim nevyjadřuje. Pokud jednou bude nějaký podobný zásah probíhat v Kalifornii, asi na něj budeme nahlížet jen z morálního nadhledu a dáme především na názory lidí žijících v blízkosti tohoto problému. Taktéž zde v Evropě asi není správné, aby názor člověka z Kalifornie byl přednější než názor někoho z České republiky. K jihoslovanským národům máme blízko a je nutné, abychom především my prosazovali řešení v této oblasti. Jednou bychom na podobný nezájem okolních národů mohli doplatit i my.

(Autor se omlouvá za případné nepřesnosti vzniklé zkrácením historického hodnocení na minimální formu. Zároveň neručí za číselné údaje, které se v pramenech liší)


V létě 1989 vyšel v Technickém magazínu článek jednoho z pracovníků Prognostického ústavu ČSAV, který vzbudil všeobecný zájem. V oficiálním periodiku se objevily myšlenky, které lidé dosud mohli číst jen v samizdatových publikacích (např. v Lidových novinách). Zveřejnění tohoto článku svědčilo nejen o statečnosti autora, ale i o statečnosti lidí z redakce Téčka, kteří se vystavovali riziku nepříjemných postihů (jména těchto osob z tiráže časopisu jsou uvedena na konci článku). Pro nás ostatní to byl signál - že lidí, kteří se komunistů nebojí, přibývá. Toto vědomí sílilo a vyvrcholilo Listopadem. Po deseti letech je poučné přečíst si jednak, co bylo pro nás v roce 1989 objevné, jednak, jak smýšlel muž, který je dnes premiérem neoblíbené a málo výkonné vlády, v níž zastávají funkce ministrů i osoby z řad bývalých kádrů komunistické nomenklatury.

Prognostika a přestavba

(Miloš Zeman, Technický magazín, červenec 1989)

S přestavbou dnes bývá spojováno leccos, včetně idejí a osob, majících s ní jen velmi málo společného. I hledání souvislostí mezi prognostikou a přestavbou by se mohlo zdát jen podezřelým pokusem o zvýšení renomé dosud nevyhraněného vědního oboru. Dialog o přestavbě je však dialogem o budoucnosti a bylo by absurdní, aby při něm prognostika a prognostici chyběli.

Stručně řečeno, s probíhající přestavbou dostává u nás skutečně prognostika poprvé normální podmínky pro svou existenci. Mizí nadšené chvalozpěvy na světlou budoucnost, která nám bude darována díky moudrému a neomylnému vedení. Začíná střízlivý rozbor budoucích příležitostí a rizik, při kterém často s hrůzou zjišťujeme, že nejvýraznější rizika mohou vzniknout jako důsledek nekvalifikovaných (ať již uskutečněných nebo projektovaných) rozhodnutí tohoto vedení. Budoucnost ztrácí nasládlý nádech utopie, které je obětována přítomnost, a stává se znovu provokující vizí.

Světová prognostika vyznává několik prostých zásad, které jsou v příkrém rozporu s dosud zpracovávanými oficiálními prognostickými dokumenty v naší zemi. Alespoň dvě z těchto zásad, pluralitu možných budoucností a podmíněnost každé z nich konkrétní rozhodovací aktivitou, se pokusíme v našem příspěvku stručně okomentovat.

Pluralita možných budoucností

Neexistuje jediná, předurčená budoucnost společenských systémů, ale prostor možných budoucích světů či možných budoucností. Mimochodem, Světová prognostická společnost má v originále název World Futures Studies Federation (Světová federace pro studium budoucností), obdobně s názvy v množném čísle vycházejí časopisy Futures, Futuribles, Futuribili atd. Jak se z tohoto hlediska pluralita možných budoucností vyvíjela v našich dosavadních podmínkách?

Stalinská vize socialismu tuto pluralitu prostě neuznávala. Pohled na budoucnost zde prošel několika fázemi. První fází, obdobně jako v jiných strukturách, můžeme charakterizovat jako monopolizaci budoucnosti. Je jen jedna platná vize a jakékoli její alternativy jsou předem nepřátelské. Druhou fází je centralizace budoucnosti. Mizí lokální vize dílčích společenství (firem, měst, regionů, atd.) a na jejich místo nastupuje do detailů rozepsaný dokument centrální plánovací autority. Konečně třetí fází je faktická likvidace budoucnosti jejím ztotožněním s přítomností; budoucnost vůči přítomnosti nevystupuje jako často radikální změna, ale jen jako "ještě hlubší prohloubení" existujících struktur.

Jsme dnes svědky kritiky úmyslného zapomínání a přepisování našich dějin. Úměrně ztrátě historické paměti jsme však ztráceli i schopnost očekávání a naděje, náš život se stále těsněji smršťoval do přítomné dimenze. S výjimkou plánu Goelro, zpracovaného ještě za Leninova života, nevznikl v socialistických zemích jediný dlouhodobý a komplexní, celospolečenský plán. Plánovací praxe se soustředila na pětileté, převážně ekonomické plány, které se však rozpadaly již v prvních letech své existence. Skutečným těžištěm plánování se stal roční plán, nehledě na to, že před několika lety u nás centrální výzkumný ústav dostal příkaz podrobněji propracovat metodiku měsíčního plánování se zdůvodněním, že i roční plán je příliš dlouhodobý.

Odcizená budoucnost nebyla sdílena společností, která si neplánovala, ale které se plánovalo. Nemohla tedy ani vystupovat jako reálný stimul. Nejen to: zejména v nastupujících generacích byla oficiální vize přijímána jako komická, a to je to nejhorší, co se může vizi stát. Zcela byly odstraněny varovné prognózy, třebaže jsou užitečným signálem zpětné vazby. Už Norbert Wiener upozornil, že některé společenské systémy na tyto signály reagují likvidací jejich nositelů. Místo mapy měnících se možností byla předepsána jediná přípustná cesta jinak neznámou krajinou. Na konci této cesty nebyl vysněný ráj, ale stagnace.

Jakákoli vize potřebuje k životu trvalou konfrontaci s alternativními vizemi, aby se mohla vyvíjet, korigovat a prohlubovat. Pluralitu možných budoucností tedy nepotřebujeme jen pro zjišťování ušlých zisků, ale i pro udržování přitažlivé síly té vize, které věříme a která nás proto motivuje. Ztráta kritické víry budoucnost je jedním z nejhlubších projevů morální devastace společnosti. Smrtí vize je to, že se místo vnitřní motivační síly stává posměšně komentovanou oficiální utopií. Jakákoli vize však začíná umírat již v okamžiku, kdy vypálí svůj první cenzurní, nikoli argumentačním, výstřel vůči alternativním vizím. Jak kdysi poznamenal Marx, ke klacku sahá ten, komu došly ideje.

Podmíněná budoucnost

Můžeme-li se rozhodnout mezi více možnými budoucnostmi, pak je to právě naše rozhodovací aktivita, která tyto budoucnosti podmiňuje. Čím neschopnější rozhodovatel, tím více spoléhá na objektivní vývojové zákonitosti a tím více zamlčuje podíl svého vlastního subjektivního faktoru. Možná budoucnost však vzniká právě jako souhra objektivního a subjektivního působení, kde zákonitou je odezva na určitou politiku, nikoli však sama tato politika. I dnes například záleží do značné míry na řediteli podniku, zda přijme takový systém řízení, takové investiční, odbytové a další strategie, že jeho budoucí podnik se bude podobat spíše JZD Slušovice nebo naopak AZNP Mladá Boleslav. Nemůžeme přitom v případě reálných nebo fiktivních úspěchů dojatě děkovat moudrému vedení za jeho brilantní výkon a v případě dlouhodobých neúspěchů považovat totéž vedení za nevinné. Formulace vlastní politiky a také vlastní odpovědnosti za tuto politiku je integrální součástí každé společenské prognózy. Je jistě nebezpečná a riskantní, avšak předstírat, že budoucnost vyjde zhruba nastejno, ať je vedení společnosti kompetentní nebo nekvalifikované, znamená vykastrovat prognózu na utopii. Jako obvykle se pak předpověď sice podaří, jenom dějiny uhnou jinam.

Československo, kdysi jedna z vyspělých evropských zemí, se v posledních desetiletích stále rychleji přetváří na zemi v evropských měřítcích zaostalou. Do čela Evropy jsme se propracovali pouze v úmrtnosti obyvatel a ve znečištění životního prostředí, každým rokem se však v evropském i světovém měřítku propadáme v oblasti produktivity práce, životní úrovně, kvalifikace, objemu a struktury volného času, sociální struktury a kultur. Naše zaostávání v některých směrech vědeckotechnického rozvoje je už tak výrazné, že si je přestáváme uvědomovat. Podobáme se maratónskému běžci, jemuž soupeři už zmizeli za horizontem, takže se může optimisticky domnívat, že je v čele závodu. Není dobré gratulovat si, že jsme o něco popoběhli, zvláště když si nejsme jisti, zda jsme ještě na trati. Důležitější je, o kolik a kam popoběhli ti druzí.

Tyto skutečnosti jsou dnes už uznávány dokonce i v oficiálních prognózách. Téměř každá z nich začíná takzvanými analytickými východisky, kde na desítkách stran chmurně popisuje zrychlující se tempo našeho zaostávání. Popis však ještě není analýzou, analýza je hledání příčin. A zde je třeba překročit dosud tabuizované hranice, což vyžaduje nejen profesionální, ale i občanskou odvahu. Místo trapného mlčení, zakládajícího prognostickou prostituci, musíme konstatovat, že centrální příčinou našeho dlouhodobého a zrychlujícího se zaostávání je selhání rozhodovací a řídící sféry společnosti, tedy nevýkonnost společenské decize (= rozhodování). Alternativním vysvětlením, která se alibisticky odvolávají na zhoršující se vnější podmínky, například na náročnější situaci na světových trzích, zvýšení cen ropy apod., dnes už nevěří ani jejich autoři. Jiní se změněným vnějším podmínkám pružně přizpůsobili a přání, aby nás zlá konkurence nevytlačovala ze světového trhu, je jen ilustrací myšlenkové úrovně těch, kdo je vyslovují.

Nevýkonnost řízení společnosti nemůžeme pouze ztotožňovat s neschopností jednotlivých rozhodovatelů, i když i zde by se našly krásné příklady. Nelze zapomenout na vysokého funkcionáře jednoho ministerstva, který kdysi zabrzdil rozvoj našeho elektrotechnického průmyslu se zdůvodněním, že nepůjdeme předčasně do výroby polovodičů, ale počkáme si, až budou celovodiče. Intelektuální degenerace nebo degenerativní výběr osob jsou však v podstatné míře důsledkem degenerace celého systému řízení, jeho pravidel hry.

Za hlavní příčinu úpadku systému řízení lze přitom považovat postupné odumření kontrolních mechanismů, ztrátu zpětných vazeb. Byla tak téměř zlikvidována přirozená autoregulace společenského systému, opírající se o zásadu, že kontrolující musí být nezávislý na kontrolovaném. Zmizely nebo byly vážně narušeny zpětnovazební okruhy od spotřebitele k výrobci, od veřejnosti k institucím, od sdělovacích prostředků k moci, od nezávislých soudů ke společenské exekutivě. Byla zapomenuta klasická kybernetická poučka o zákonité degeneraci systémů s vyřazenými zpětnými vazbami.

Podstata přestavby je naproti tomu právě ve znovuzavedení těchto zpětných vazeb, radikální ekonomickou reformou, politickou demokratizací, veřejnou informovaností. S postupem přestavby mizí prostor pro iracionální rozhodování a prognostika, která dosud pouze varovala před jeho důsledky, může znovu ožít. Vždyť ona je součástí zpětnovazební struktury, právě tím, že vytváří informace o množných budoucnostech. Podle charakteru rozhodnutí a strategií, podmiňujících tyto budoucnosti, může být poslem dobrých i špatných zpráv. Stínání poslů špatných zpráv však nepřispěje k tomu, aby tyto zprávy byly lepší, vyvolá jen to, že budou falešnější.

V posledních patnácti letech u nás bylo rozehnáno několik prognostických pracovišť za zpracování varovných prognóz, třebaže varovné prognózy se na rozdíl od plánů plní. Uveďme aspoň dva příklady, které nedávno prošly naším tiskem. V roce 1974 prognóza v oblasti práce předpokládala, že bez změn systému řízení dojde počátkem osmdesátých let ke stagnaci produktivity práce a tím i národního důchodu. Tyto výsledky vznikly na základě počítačového modelu, tým zpracovatelů byl pro nepřístojný pesimismus, narušující naše tvůrčí úsilí, rozehnán. V roce 1976 jiný počítačový model simuloval důsledky přijatých makroekonomických rozhodnutí pro vývoj životní úrovně. Výsledkem simulace byla prognóza asi desetileté stagnace reálných mezd; tato stagnace pak také skutečně nastala. V době svého zpracování však byla tato prognóza prohlášena za přísně tajnou a tým jejich zpracovatelů začal být prověřován, zda má oprávnění k práci s tajnými daty. Neměl a byl rovněž rozehnán.

Osud našeho prognostika stále ještě není lehký. Buď může lichotit mocným tohoto světa a vidět příčiny stále hrozivějších budoucích rizik v čemkoli jiném než v nich. Nebo může být hlasem volajícího na poušti, jemuž nadto občas nasazují roubík. Hrozící varovná budoucnost není ovšem zaviněna prognostiky, stejně jako není vinou našich historiků, že jsme stále ještě zemí s nepředvídatelnou minulostí. Je jistě nepříjemné, jestliže reflektory automobilu, jedoucího v noci neznámou krajinou, ozáří překážku na silnici. Situaci však nevyřešíme tím, že si na čelní sklo nalepíme optimistický plakát.

Tři scénáře

Jedním z takových plakátů jsou současné představy o "strukturálních manévrech" naší ekonomiky, které by měly spočívat v jejím zaměření na elektronizaci, robotizaci, biotechnologie a další vyspělé směry technického rozvoje. Seznam priorit je přitom v podstatě opsán od ekonomické struktury vyspělých zemí, která má ovšem zcela jiný makrospolečenský kontext, a tedy i zázemí. Lze tvrdit, že uplatnění těchto směrů bez kvalitativní změny systému řízení by nás poslalo do pekla ještě rychlejším tempem. Špičkové technologie jsou náročné na efektivní rozhodovací mechanismy, koordinaci mezi řadou dílčích aktivit, na celkovou vyspělost společenského klimatu. Nevyrůstají z centrálních úřadů, třebaže jsou jimi podporovány, ale zezdola, nerealizují se dinosauřími monopolisty, ale tisíci malých firem. Prohloubený rozpor mezi nevýkonným řízením a novými, citlivými a snadno zranitelnými orientacemi by tedy mohl mít ještě tragičtější následky než železná koncepce. I nezkušený a o to ambicióznější řidič by napáchal podstatně více škod s formulí 1 než s mopedem.

Namísto těchto opiátů, představujících únik od centrálního problému hlavního pole nutných změn, se pokusíme nabídnout tři scénáře. Každý z nich stručně charakterizuje jednu možnou budoucnost a průběh jejího případného vývoje. Není to jistě zdaleka úplný repertoár, jsou to však místa na mapě, o nichž je dobré vědět, někdy i proto, abychom k nim nedošli.

Katastrofický scénář simuluje vývoj, podmíněný uchováním současného způsobu řízení naší společnosti (v prognostické terminologii se zde obecně mluví o pasivní prognóze). Jeho podstatou není další prodlužování a zvýrazňování dosavadních degenerativních tendencí, ale působení těchto vzájemně propojených tendencí na přechod společnosti od stagnace jako předkrizového období do otevřené krize. Jak známo, do této situace se už některé socialistické země bohužel dostaly, takže zdaleka nejde o planou spekulaci. Centrální otázkou je, při jaké ztrátě tempa dochází k havárii, k neúnosnému růstu společenského napětí, k rozsáhlým konfliktům, které dále snižují výkonnost společnosti, a tím zpětně prohlubují nespokojenost. Ve společnosti se prosazuje zesilovací zpětná vazba pracující v režimu "čím méně, tím méně", resp. "čím hůře, tím hůře". Za této situace může nevýkonná, konzervativní sféra společenského řízení a rozhodování fungovat jako permanentní politický Černobyl, intoxikující ekonomické, ekologické, technické, sociální, kulturní, především však morální struktury společnosti. Z tohoto hlediska může být i nejvýznamnějším retardačním faktorem budoucího vývoje, aniž by sama měla vlastní perspektivu. Možnou katastrofu přibližuje i to, že umění odejít, jako součást politické kultury, je tím nižší, čím nižší je tato kultura. Výsledkem by v každém případě byly rozsáhlé společenské ztráty, o to rozsáhlejší, čím později by k uvedeným výbušným procesům došlo, při jakém stupni úpadku by s odehrávaly. Přestavba je možná, je možné i uchování současné společenské decize, není však možné obojí současně.

Exogenní scénář simuluje vývoj, podmíněný změnou vnějšího prostředí. Bylo by iluzí předpokládat, že se tato změna automaticky promítne do vnitřních změn, její největší význam spočívá v tom, že vnější prostředí přestává být brzdou a stává se naopak spouštěčem možných vnitřních vývojových procesů. Složitě strukturovaný společenský systém není kulečníková koule, mechanicky se podřizující tlaku vnějšího prostředí. Změny, které nevyplývají z jejích vnitřních vývojových potřeb a jsou násilně vnášeny zvenčí, mohou naopak společnost traumatizovat, vést ke ztrátě vlastní identity. Degenerativní procesy se jimi pouze urychlují a jejich kompenzace dalšími vnějšími zásahy, například poskytováním zahraničních úvěrů, pouze odkládá nástup katastrofického scénáře do doby, než se za ně bude muset platit. Změnou prostředí nelze obejít změnu řízení . Z těchto důvodů pokládáme exogenní scénář, jakkoli lákavě z nás zdánlivě snímá odpovědnost za svůj vlastní vývoj, za nestabilní možnou budoucnost, která se v závislosti na povaze společenského řízení přetváří z dočasné rovnováhy do podoby katastrofického nebo evolučního scénáře.

Evoluční scénář simuluje vývoj, podmíněný takovou změnou systému společenského řízení, která je založena na postupném obnovování kontrolních mechanismů zpětné vazby. Zdá se, že významnou roli by zde mohl sehrát jev označovaný jako ostrovy pozitivní deviace. Jde o lokální společenství , která mají výrazně vyšší výkonnostní parametry, než je celospolečenský průměr, jejichž členové ještě neztratili vnitřní zájem o svou práci a přijímají často dnes neúnosné riziko, ať již jde o nové formy podnikatelských činností, kulturních aktivit, občanských iniciativ, spotřebitelských nebo ekologických hnutí apod. Postupný vznik horizontální informační sítě mezi těmito ostrovy by vedl k urychlení jejich difúze, ke vzniku širokého celospolečenského hnutí na podporu přestavby. I zpočátku drobné změny by mohly uvolnit zesilovací zpětnou vazbu, pracující tentokrát v režimu " čím více, tím více". resp. " čím lépe, tím lépe". Za této situace, vyžadující i širší uplatnění samosprávných prvků, včetně vlastní alternativní volby řídících pracovníků, by bylo funkční otevření se vnějšímu prostředí a využití jeho podnětů bez pasivního a nedůstojného čekání na vnějšího spasitele.

Jsme si vědomi, že rozevření těchto alternativ popírá některé deklarované jistoty. Nemůžeme přiznat jakékoli skupině řídících pracovníků, tím méně v socialismu, právo na neomylnost a nekontrolovatelnost. Nemůžeme vidět ani budoucnost socialistické vize jako bezrozpornou a bezkonfliktní, má li to být vize živá a skutečně strhující. Lze pochopit, jestliže se někteří řídící pracovníci sami pokládají za symbol této vize, důležitější však je, pokládají li je za takový symbol jiní. Dnes již plně prokázané dlouhodobé zaostávání rozhodně nepřispělo k prestiži socialismu a nepřispívá k němu ani trvalá neochota přiznat za toto zaostávání vlastní odpovědnost. I způsob řízení společnosti může být legitimním předmětem zájmu prognostiky, uvažujeme li o jeho budoucích alternativách. Prognostik bude rozhodně užitečnější plnokrevným sociali-stickým politikům, než šedivým a nudným funkcionářům bez schopnosti imagi-nace. Není nic antisocialistického na kritice neschopnosti nekontrolovatelné moci. A naopak, není nic socialistického na tom, tuto neschopnosti tolerovat nebo dokonce podporovat.

Miloš Zeman

Příspěvek Miloše Zemana byl publikován v Technickém magazínu v srpnu roku 1989, který vydalo Nakladatelství technické literatury, n p. Praha. Šéfredaktor: PhDr. Vladimír Petřík, zástupce šéfredaktora: Jozef Braun, redakce: PhDr. Benjamin Fragner, Ing. Bořek Otava, Michal Rollo, PhDr. Vladimír Železný, grafická úprava: Milan Hladký, sekretariát: Daniela Sladká, stálí spolupracovníci: Josef Kroupa, PhDr. Luboš Horčic (elektronika), Ing. Jiří Rada, Ing. Lubor Vítek (matematické rekreace).

Redakční rada: Ing. I. Fučík, RNDr. J. Grygar, CSc., Ing. S. Haniš, Ing. I. Kišš, prof. Ing. V. Kubánek, , CSc. (předseda), RNDr. B. Moldan, CSc., RNDr. J. Mráz, Ing. arch. J. Novák, CSc., Ing. T. Salava, CSc., PhDr. B. Sowa, CSc., Ing. S. Stibor, MUDr. V. Štich, Ing. P. Švec, CSc., J. Veis, PhDr. T. Vlček.